Vyprávění staré účtenky

Depozitum zápasí stále s nedostatkem skladového prostoru a tak se jednoho večera chystám na generální úklid skříně u pozitivních kočiček. Dveře zívnou a vykouknou na mne zaprášené knihy, komínky textilu, rozházené cetky, plechovky, krabice různých velikostí. Z jedné z nich mi prasklým dnem k nohám padnou letáky, reklamy, stará telefonní čísla zájemců o kočky s podrobnými poznámkami, sponka do vlasů, blistr tabletek na žaludek a zažloutlá účtenka. Chystám se většinu vyhodit, když tu mne razítko kliniky Jaggy na účtence přibrzdí v akci….  Tam přeci nechodíme - vyšetření, hospitalizace, infuze, rentgen, ….? Listuji, listuji v knížce vzpomínek……

Vracím se z oslavy narozenin mé kamarádky. Stav toho večera odpovídal bujaré oslavě po perném týdnu pracovního kolotoče, přednášek ve škole a brigády. Na nic jsem se netěšila více než na sprchu a postel. Tramvaj rozjezdu mne vysadila na Staré Osadě, dál jsem musela po svých směr Viniční.  

Můj životní stav by se dal popsat jako studující a pracující, dvanáct kočičích nalezenců pod vedením Maxe a jeden hodnej chlap, bydlení podnájem. Koníčky: fotografování a odchyt, kastrace a léčení toulavých koček vlastním nákladem.

Pozdě v noci jsem slyšela jen své kroky a dech. Spěchala jsem, i hodnej chlap bude jistě naštvanej J , když se musí starat o tolik zvěře pozdě do noci. Stojím před kostelem a přemítám, zda mám odvahu jít podchodem…. Náhle na opačné straně vozovky běží po chodníku pes, pudl, zpozorním, ale uklidní mne, když se za ním ze tmy vynoří lidská postava. Pes z chodníku ale směřuje na cestu, běží přímo středem vozovky… Chci křičet na člověka naproti, ale on mizí v parku za kostelem a o psu zřejmě nemá ani tušení. Přijíždí auto, rychle, světla se blíží, zvuk sílí, ………skřípení brzd, kvílení psa, auto jede dál….

Běžím na místo kolize a pes nikde. Projdu rychle okolí a pokračuji zpět na Starou osadu, běžím, tma, jen pouliční lampy periodicky informují. Stojím na křižovatce, nemohu popadnout dech, srdce buší v krku. Pes není k nalezení a cesty se dělí, mohl běžet do města, do Maloměřic nebo kamkoliv jinam. Nervózně přešlapuji ve středu křižovatky a náhle vidím světlý uzlík hned za zatáčkou. Kdokoliv pojede, dokončí dílo, neboť jej uvidí příliš pozdě nebo vůbec. Nevím, co udělá, modlím se, aby se nezvedl a neběžel. Pokud by jelo auto, jsme mrtví oba.

Sekundy, běžím, uchopím psa, oba se sesypeme na krajnici. Je jako pírko, nekouše, neprotestuje, je v šoku. Já ostatně také.

Nabírám dech a běžím zpět. I nejhodnější muž je šokován:

„Co to je“!

„To je Max, srazilo jej auto“ odpovídám a sama se divím, jak jsem pohotová.

Auto nemáme, ale mám hodného přítele s autem a ten nás veze na kliniku. Rozsvícená okna nás vítají. A ošetřující lékařka.  

Popisuji příběh a veterinářka vyšetřuje. Závěr jejích zkoumání mi podlamuje unavená kolena – starší, velmi zanedbaný pejsek, čistokrevný s tetováním, podvýživa, odřeniny, zánětlivá ložiska kůže, špatná srst, místy žádná, parazité, vytlučené zuby, průjem, zlomená pánev a možná i páteř, pejsek je v šoku, zůstane v jejich péči na infuzích. Ráno se prý dozvíme více, pejska čekají další vyšetření a pak bude jasnější operace.  Je velmi pravděpodobné, že nás čeká operace, která bude stát kolem 20 tisíc. Nutno složit částku předem. To už jsem se musela posadit.  

Vracím se domů k ránu ke kočkám a k hodnému muži, který ještě spí. Unavená, přesto koukám do stropu a přemítám, kde vezmu 20tisíc, co asi teď dělá Max na klinice, zda vůbec ještě žije a přemítám také, zda zvíře se zlomenou pánví a páteří je sto se posadit a vstát, což Max i v šoku předvedl…. Diagnosa mi nějak nesedí.

Jakmile je slunce na obzoru žhavím telefony, jednak mému otci veterináři a také všem vetům, které znám Ja konzultuji nález u Maxe.  Volám na kliniku, máme si pro Maxe přijet.

Jsem ráda, Max žije, ale na dveře klepe nový problém. Bydlíme na podnájmu v suterénu, nad námi paní domácí a zvířata nejsou povolena. Kočka neštěká a tak ji lze tajně depozitovat a to i ve větším počtu, ale pes, pokud se ozve, jsme oba s dvanácti kočkami, Maxem a psem bez bydlení. Žhavím další telefony a velmi nerada vytáčím i jedno číslo, kde vím, že mi pomohou, ačkoliv toho sami mají nad hlavu. Trefila jsem se, mohu Maxe přivézt. 

Přijíždíme na kliniku. Vítá mne ošetřující lékař. Suma sumárum se dozvídám, že Max má jen zlomený ocásek a po kapačce je schopen předání do domácí péče. Popisuje dále jeho stav, totální zablešení, podvýživu, dehydrataci,….. Koktejl stresu, pochybností o diagnóze, strachu z toho, že Maxíkovi nebudu sto pomoci a náhlý zvrat způsobí, že hledím, mlčím a přikyvuji.

Pan doktor vypisuje účet, v mé kapse se potí 5 tisíc a doufají, že budou stačit.

„To je Váš pes?“ ptá se jakoby mimochodem, aniž by pozvedl hlavu od psaní

„Ne, není“ odpovídám

„Prý jste za ním běžela?“

Mlčím, zvedá hlavu a měří si mě

„Ano, běžela“ odpovídám

No je zřejmé, že klinika má pro dnešek hrdinu či blba dne, záleží na úhlu pohledu.   

Vyjíždíme – Max, hodný přítel a já, směr jižní Morava. Sedím vzadu vedle Maxe, leží, nechá se hladit, vypadá hrozně a je unavený, ale klidný a zdá se spokojený. Mám chvíli pocit, že jsem vyhrála malou bitvu.

Blížíme se k cíli, dušička moje se zdráhá, kroutí. Max vyběhne z auta a paní Nunvářová jej nadšeně vítá. Cítím se zle, Max mne opouští a dělám starosti lidem, kteří jich sami mají hodně. Nejraději bych se neviděla! A paní Nunvářová mne uklidňuje!

Předávám pro Maxe vše potřebné, dohodnu další návštěvu a po uši ve studu raději mizím v Brno.

A zde příběh nekončí, jak by se mohlo zdát, ale začíná jeho další dějství.

S paní Nunvářovou jsme byli v kontaktu, pomáhala jsem seč to šlo, Max se adaptoval dobře, zdravotní stav se zvolna zlepšil. Po čase do podařilo útulku zjistit, ze které chovatelské stanice Max pochází, ta však odmítla sdělit více o současném majiteli a zcela se ke svému svěřenci otočila zády. Max byl evidentně týraný a velmi zanedbaný. Ani to stanici nepohnulo ke spolupráci a k převzetí alespoň části zodpovědnosti nad ním. 

Jezdila jsem za Maxem, zarostl, přibral na váze a tak nebylo divu, že padl do oka paní až z daleké Prahy. Byli jsme nadšeni, ale radost netrvala dlouho. Max, jakmile zůstal doma sám, štěkal, vyl, ničil vybavení bytu, vše co mu přišlo do cesty. Jestli čekáte, že Max okamžitě putoval zpět, mýlíte se. Paní si jej zamilovala a hledala řešení, zatímco dům plný dalších nájemníků ztrácel trpělivost. Po roce marného boje i paní začala pociťovat únavu. Rozhodla se pro Maxe hledat nový domov a tak jsme jednoho odpoledne seděli u mé známé před televizí jako slípky na bidle a sledovali pořad Chcete mě? Paní Marta Kubišová a majitelka Maxe zde kluka představily případným zájemcům. Krátký spot vyzněl velmi dobře, Max se spravil k nepoznání, fešák každým coulem. Velké očekávání ale naplnilo bohužel jen ticho, ani jediný telefonát. 

A tak jsem jednoho dne dostala zprávu z útulku, že se Max vrátil. A byli jsme opět na začátku. Internet tehdy ještě nebyl, já doma bez PC a tak inzerce stála na jednom telefonátu do Inzert Expresu ráno a druhém večer. Na jedno zavolání jste mohl nadiktovat tři inzeráty, ráno inzerce koček a koťat v mé péči, večer Maxe a zvířat od lidí, kteří možnost volání neměli. Můj hlas již tam všichni znali. Při návštěvě útulku jsem viděla nešťastnou paní Nunvářovou, ke které Max vzhlížel jako poutník na strastiplné cestě ke svatému obrázku. Nehnul se od ní, nemohla jej nechat samotného, žárlil na ostatní psy.

Týdny, měsíce míjely. Pilně jsem inzerovala. Na kočičky volalo lidí hodně, bylo to příjemné období, kdy našla domov i čtyři koťata týdně a dveře se u nás nezavřely. Paní Nunvářová se neozývala a tak jsem plánovala další návštěvu. Předešel mne telefonát a důvěrně známý hlas: „Elenko, mám dobrou zprávu, Max už měsíc bydlí, nechtěla jsem to zakřiknout a tak volám až teď. Odešel do rodiny s postiženým chlapečkem, ti dva se našli. Stále je někdo doma, mají velký dům, zahradu,….“ Hlas paní Nunvářové byl jako med, ta tam byla únava, tichá radost v hlase klokotala.

Zakládám účtenku mezi staré fotografie, tam je její místo. Je tomu dnes již mnoho let a tak na nás Max jistě již kouká shora. Nikdy již nezjistím, jak se ocitl uprostřed noci sám v Židenicích. Jeho předchozí a zřejmě dlouhé trápení můžeme jen odhalovat z jeho pozdějšího chování a stavu při nálezu. Otočila se k němu zády jeho mateřská chovatelská stanice, týral jej majitel,…. S jistotou ale mohu říci, že poslední etapa jeho života byla šťastná.