Příběh Sáry

Příběhů záchrany koček je za ta léta hodně. Mnohé prosvištěly rychlostí pendolina a zmizely hluboko v tunelu paměti,  jiné si daly na čas. Některé se zaryly pod kůži, i po čase svítí do tmy jako maják, jehož zář vás přitahuje.  A nejsou to jen osudu koček, ale i lidí kolem nich.

Nervózně přešlapuji v čekárně pohotovosti.  Neustále sleduji Sáru v přepravce a modlím se, aby byla v pořádku.  Před chvílí mi totiž vypadla z okna, z prvního patra. Náhle zmizela do tmy, ačkoliv jsem u okna stála. Zalekla se zvuku uvnitř bytu.  Sice se normálně pohybuje a reaguje, nemá příznaky žádného problému, žádná zlomenina končetin, jen trochu odřený čumák.  Ale co když nárazem  praskla spodina lebeční nebo se poškodily orgány a důsledky se objeví později?

Veterinář  ji konečně vyšetřuje. Zdá se mu v pořádku, ale nechá si ji tam na pozorování do rána. Jsou dvě v noci a tak se ptám, zda, pokud by se zhoršila, ji někdo v noci bude operovat.  Ne, na operaci tam nejsou síly.  Tato jedinečná možnost Sáry zemřít pod veterinárním dohledem mne nadchla a podepisuji reverz s tím, že přijdeme ráno. 

Venku mne uklidní studený vzduch a vydáváme se se Sárou domů.  Tu noc obě nespíme, ona je ráda, že se jí věnuji, já umírám strachem.  Ostatní kočky chrní, jen sem tam se někdo na nás dvě přijde kouknout.  Hlavou mi běhají myšlenky jako splašené koně.  Sára nic nechápe a šťastně na mne kouká. Nikdy jsem na ni neměla tolik času jako dnes.

Sára se narodila v bytě nalezené kočičce.  Její matku se pokusila zachránit starší paní a vzala ji těhotnou domů.  Kočky už měla, záchrana to nebyla první. Zkušenosti měla zatím jen dobré. To se však mělo změnit.  V stejném čase se rozhodla takto pomoci třem gravidním kočičkám.  S velkou péčí a láskou jim vytvořila každé zvláštní pelíšek, vše připravila, sama kočičky odchytila, těšila se na drobky, kteří  takto vyrostou v bezpečí a pak najdou snáze domov.   

Já přiběhla na naléhavé volání o pomoc.  Ve dveřích jen mávla unaveně rukou a zarudlé oči daly tušit špatné zprávy.  Kočičí mamky porodily jedenáct koťat , ale někteří drobci byli nemocní, jedna máma odmítala o své potomky pečovat.  Tyto tři rodiny byly v jedné místnosti, navíc s dalšími kočičkami, které ze stresu začaly nemocnět a byly nečistotné.  Jedno kotě již zemřelo a paní měla obavy o osud dalších.  Martyrium několika týdnů popisovat nebudu, ačkoliv jsme obě dělaly co bylo v našich silách, přežila jen čtyři koťata. Matky byly posléze kastrovány a dožily u paní. Bohužel jí začaly churavět  její kočičky a mnohé zemřely.  I tehdy jsem se jí snažila pomoci.  Dodnes mnohé z nich vidím - mazlivého Mourka, plachou kočičku Pupiše, černého obra Olivera, …. Odnesla je infekce, která přišla s koťaty. Nemělo smysl vyčítat, bolest byla i tak veliká.  Já ji cítím dodnes.  Paní přijala můj zákaz dalších koček s tím, že každou další, kterou jí někdo vnutí, vezmu já.  U ní dožijí nemocné a já jí pomohu o ně pečovat.    

Jaký byl osud koťat?  Po stabilizaci přešla ke mně, byla očkována a podařilo se mi jim najít domov. Tedy třem.  Sára zůstávala.  Byla největší, ale zdravotně na tom nejhůře. Díky chronickému průjmu hubená jako Lolita, s prckou opuchlou a bez srsti, stejně jako zadní nožky. Jen kůže.  Dlouho trvalo a stálo hodně práce  než jsem ji pustila mezi naši umísťovací skupinu.  To jste měli vidět tu radost! Řádila jako černá ruka, byla ráda za kámoše po tak dlouhém čase.  S potěšením jsem sledovala  jak se honí bytem s ostatními. Tehdejší pronájem byl vzdušný a slunný, to Sára neznala.  Zatím neměla moc sil a důvodů k radosti.

A teď mi vypadla z okna! Selhala jsem! Majitel bytu si zajištění oken nepřál.  Vždy při větrání jsem stála u okna a přesto…..  Okamžitě jsem byla na dvorku. Štěstí, že Sára v šoku zůstala pod oknem, jinak nevím, kde a jak bych ji ve tmě hledala. 

A tak tu sedíme a já mám hrůzu, že mi do rána umře. 

Je ráno.  Sára žije a jedeme na univerzitu.  Tentokrát je tam povolaných dosti, dokonce i sekretářka.  Vyšetření ukazuje, že je Sára v pořádku.  Šťastné a unavené  jedeme domů.   

Dny, týdny,  měsíce míjejí, na inzerci reagují spíše zájemci na malá koťata a Sára je pro ně v půl roce věku stará.  Vystřídá tolik kamarádů, kolik by nepotkala za celý život, je naší stálicí.  Oni odcházejí, ona zůstává. Až jednoho dne přivítáme na prahu dvojici, která se v Sáře shlédla na netu.  Oba v našem věku, pracující. Kočku zatím neměli, ale mají vše načteno.  Tiše žasnu nad jejich znalostmi, jen přikyvuji, abych se neznemožnila nevědomostí.  Vše o Sáře probereme, i  věci ohledně vrácení,  pokud bude problém.  Mezi dvojící přelétne úsměv - to snad nebude potřeba. 

Sára by byla v bytě, což mi vyhovuje.  Dohodneme se na další návštěvě, kdy si ji odvezou.  Půjde ještě na prohlídku a oni doma mezitím vše připraví.  Další týden  již nocuje v novém domově a první zprávy jsou příznivé.

Po čtrnácti dnech zvoní telefon, dozvídám se, že Sára sem tam vyrobí bobek mimo záchod. Co s tím? Jsem překvapena, podám rady, zeptám se, zda mohu pomoci a připomenu možnosti.  „Poradíme si, to bude dobrý.“  Já také doufám, ale okamžitě se nastavuji na pohotovostní režim.  Telefonujeme si častěji a situace se nelepší.  Cítím nespokojenost a podrážděnost,  chtějí   Sáru vrátit. Navrhuji termín, vše dohodnuto na další den.  Nespím, mám už své zkušenosti.

Místo snídaně sms, že to se Sárou ještě zkusí.  Plně je podpořím, jako bych byla beze strachu a zcela bez emocí.  Když bude třeba, stačí sms.  Nejsem si jistá, zda vím, co se děje. Zatím snad ano.  Můj myšlenkový život se mimo Sáru omezí na minimum.  Mám strach se zeptat a za pár dní volání, „že to se Sárou už tak dál nejde. “  Vrátí ji. Nevím, zda se mám více ptát, chápu i nemožné a domlouvám termín předání. Druhý den u nich doma.  

Ve smluvenou hodinu stojím před domem, zvoním,  nikdo neotvírá.  Večer, v domě tma.  Prozvoním mobilem,  nikdo telefon nezvedá.  Snažím se nepanikařit a srovnat si věci v hlavě. Volám ženě z páru, ta je v práci, Sáru měl předat muž. S tím jsem většinou také komunikovala. Je udivena, neví, co se děje, pokusí se zjistit.  Po chvíli se dozvím, že muže rozbolela hlava, že předání realizujeme jindy, ještě se domluvíme. Nedobytné dveře, za nimi muž s bolavou hlavou a moje Sára. Kdo je na druhé straně? Nepostřehla jsem něco podstatného? Dala jsem Sáru nevhodnému? Ublíží jí? Nebo jde o něčí osobní prohru? Co plyne z této? Dostanu někdy Sáru zpět? Mohu si dovolit přitlačit nebo si cestu k Sáře uzavřu? Obavy mi běhají hlavou jako obrazy ve skle oken tramvaje – rychle se prolínají, míhají, objeví se a mizí, stafáží scény zůstává jen moje bledá tvář a v ní strach. Noc je nekonečná. Co asi dělá Sára. Je v pořádku?  Kam jsem ji vlastně poslala?

Ráno sms. V 16. u Ronda. 

Slunce svítí, ale já mrznu z nevyspání na nástupním ostrůvku. Každé mé buňce je zle.  Katastrofických  scénářů plné kapsy, snažím se sebrat zbytek rozumu. Na protějším ostrůvku muž s přepravkou. Pozdravíme se.  Oba jako křída, každý kvůli někomu jinému. Nemám sílu na otázky, jen kouknu, zda je Sára v přepravce celá.  Ucho přepravky konečně svírám v ruce a padám do černé díry radosti.  „Děkuji“ a mizím v tramvaji.  Zeptala bych se, ale odpovědi už nechci slyšet. Bledý muž mne nezajímá, Sára mne potřebuje a já ji. Ten okamžik patří nám dvěma!

Doma se radostně přivítá se známými tvářemi.  Nemá na mne čas, kámoši jsou prioritní a tak sedím v kuchyni s výhledem na jejich rejdy.  Žádné myšlenky, uvnitř prázdno, jen únava.  Sklenku s trochu vína položím na předávací protokol. Alespoň k něčemu mi je dobrý!

A týdny a měsíce běží, mladší odcházejí,  Sára je stálicí.  Jednoho dne přijde starší pár kvůli kotěti, ale okamžitě je zaujme Sára. Sleduji je. Zdá se, že se do Sáry zamilovali. I oni se jí líbí.  Padne otázka, zda je Sára k adopci. Slova se mi těžko derou hrdlem – ano je.  Opět probereme vše potřebné. I vrácení kočky v případě problémů. Paní se směje, já nikoliv, ale starý příběh vyprávět nechci, to není jejich problém.

Jejich vztah k Sáře se mi líbí, podmínky jsou trochu jiné, ale snad zahrada Sáru potěší. Dohodneme prohlídku a její dovoz, pokud bude vše v pořádku. 

Za pár dní jsme přivítání na dvoře velice hezkého domu s fantastickou zahradou.  Sára bude doma, postupně bude moci i ven.  Mezitím co my vypisujeme papíry, Sára zkoumá nové prostředí.  Loučíme se s majiteli, se Sárou. Emoce v sobě svírám vší silou a utíkám do auta.

Zprávy jsou dobré a pravidelné a tak není divu, že na nás po čase zapomenou. I to je dobrá zpráva. 

Jedné srpnové noci zvoní telefon. Zahudruji kdo tak pozdě. Na druhé straně slyším majitele Sáry. „Omlouvám se, že volám tak pozdě, ale máme problém se Sárou. Bylo jí zjištěno FeLV a má hrozný průjem, manželka ji chce nechat uspat.  Nemůžete pomoci?“  Vypráví, je bezradný a smutný. Domluvíme se, že ráno budeme jednat.

Časně volám jeho ženě.  Nabízím řešení ve vyšetření v Brně. Prvotní strach z problému u ní vystřídá naděje, pak klesne opět v obavy, co s kočkou, která neudrží stolici. Svištím po horské dráze cizích emocí, snažím se udržet tempo, neztratit rovnováhu,  najít  řešení.  Telefonát trvá dvě hodiny.  Paní nemůže pochopit, že neexistují ústavy, útulky, domovy, pro pozitivní zvířata. No tehdy opravdu nebyly a i dnes je jich poskrovnu. Pokud bude někdo ochoten o Sáru pečovat, tak jen ten, kdo ji zná. Vybavené ústavy pro péči a dožití neléčitelných zvířat, ty u nás bohužel nejsou.  Mám obavy, že konfrontace s realitou paní zlomí, ale musí pochopit, že jsou jen dvě možnosti – postarají se oni nebo já.  Nikdo jiný nepřijde.  A ukončit život Sáry pro akutní průjem a pozitivitu?!  Moc málo informací o jejím stavu a žádný pokus o léčbu, na takové rozhodnutí  je hodně brzo! 

Sára je tentýž den převezena do Brna na kliniku. Pobývá zde týden, rodina za ní denně jezdí.  Akutní průjem je vyřešen řádným odčervením,  odblešením, dietou a antibiotiky.  Majitelka se rdí. Netušila, že by mohly být problémy způsobeny parazity a stydí se, že má její kočka blechy.  

Sára se vrací domů. Kolem Vánoc dorazí přání s tím, že je vše v pořádku. Hned mám svátky veselejší.

Zima se pomalu loučí a jaro klepe na dveře.  Telefonát majitelky Sáry mne nepotěší. „Prosím se Sárou je to zlé, je na klinice, můžete tam zajít a říci mi svůj názor?“  Ve dveřích mne vítá šéfka kliniky. Obě pak stojíme před velkou hospitalizační klecí se Sárou. Ta leží, nehybná, není v narkoze, prostě nemá sil. Mluvím na ni, hladím ji, i pohled na mne ji stojí více energie než má.  Je bledá, hubená.  Nechce jíst, zvrací i po lécích, dosavadní léčba bez účinku. Výsledky špatné, hlavně žádné červené krvinky. V podstatě se dusí.  Kapky infuze dopadají na hladinku a po svém odměřují čas.  Vím, co veterinářka navrhne. Tohle už není k žití. Sára odchází, ač mladá, už nemá sil.

Volám majitelce, snažím se vhodně volit slova. Na druhé straně ticho a těžko. Přijedou ještě večer na kliniku a byli by rádi, abych na ně počkala a byla přítomna.

Večer je čekárna plná lidí a ačkoliv předbíhání nemám v povaze, zaklepu na dveře a chci dovnitř. Potřebuji se schovat  u Sáry. Hladím ji, uklidňuji, vyprávím.  Jako když dítěti před spaním zaháníte bubáky příběhem s dobrým koncem.  Často posvítíte do míst, kam se sám bojíte pohlédnout. Náš poslední společný čas, její poslední chvíle.  Vetka mi položí ruku na rameno – „Můžeme? S majiteli jsem domluvena.“   Kývnu a ona aplikuje první dávku do žíly. Sára rychle usíná.  Odchází s mým příběhem do míst, kde je má fantazie na tmu krátká. 

„Teď pustím rodinu“ a dovnitř se pomalu přesunuje veškeré osazenstvo čekárny. Ti  všichni přišli za Sárou. Přes slzy nevidím a snažím se zmizet. Ve dveřích mi paní rychle podává tašku: „Vezměte si to, Sára to už nebude potřebovat“.   Nevím, zda jsem tohle chtěla slyšet.  Schovávám se v temném průjezdu kliniky  a slzavé údolí nemá konce.

Po letech stojím na zastávce autobusu, když náhle přistoupí paní a osloví mne jménem.  Netuším, musí se připomenout. „Měli jsme od Vás Sáru.“  Usměji se a vyměníme si pár vět. „Víte, pořídili jsme si pak čistokrevnou britku, ale není vůbec mazlivá.  Taková Sněhurka odtažitá. Sára byla mazílek, zvláště muži chybí, měli jsme ji jako děcko.  Teď se tak akorát můžeme pomazlit s kupní smlouvou L“

Objeví se autobus, loučíme se.  

Jednoho podzimního večera přijíždím do malého psího azylu. Čeká zde na mne kočička, kterou srazil vlak. Žije, ale je postižená. Prostředí mezi psy jí nevyhovuje, potřebuje více klidu.  „Tady je, zatím se chudák holka netrefí ani do misky s jídlem“.  Otevřou se dveře a zvědavě si mě prohlíží drobná černobílá kočička. Jméno od první vteřiny jasné  –  Sára.  

Foto Sáry jsem bohužel zatím nenašla a tak vkládám fota kočiček, které jsme přijali pár let po Sáře I. Tak dlouhé psaní bez obrázků by asi jinak nikdo nečetl J