O nás trochu jinak.....
16. 11. 2014
Přiznám se, že jsem dnes ani psát nechtěla. Cítím únavu. Léčení kočiček, které jakoby nikam nevede, úklid, který není nikdy u konce, stále nějaké resty. Šířit blbou náladu je dle mne skoro trestné a tak nevím, zda mám pokračovat a jak.
Včera jsem dorazila pozdě domů, běžný harmonogram narušen a tak kolem prázdného krmítka sedělo několik kočiček v odstupu a čekalo na nášup. Dům také bublal hladem, ale první musejí dostat venkovky. Mezitím dorazila na mobil zpráva od taťky, zda jsem v pořádku doma a Cvrček za dveřmi nečekal na nic jiného než mi bude moci vskočit do náručí. No co by si člověk mohl více přát než se zanořit Cvrkovi do voňavého kožichu. Všechny mladické ambice utonou v jediném pocitu - že jsme všichni zdraví a živí. Při počtu našich domácích i venkovních svěřenců je otázkou, zda jde o kapitulantství nebo o mimořádný výkon.
Dostala jsem tento týden vytknuto, že málo píši, jak na facebook, tak na stránky, druhá volající mě zasypala výčitkami s tím, co prý za ty peníze děláme. Šlo o umístění kočičky, která se nemůže stěhovat s majitelkou do nového bydlení. Stěhování bude koncem roku a tak jsem navrhla postup jiný. Na moji hlavu dopadla v té chvíli všechna zlost za to, že zatím nikde nepořídila, mé vysvětlování paní asi nehodlala poslouchat a zavěsila s tím, že si na nás posvítí. A tak píši sem, možná mezi nás už trefila a bude mít chuť chvíli číst. Možná ale i vy máte stejné otázky a bojíte se zeptat.
Nevím, zda jsem v tomto jediném psaní schopná obojí zodpovědět.
Pomoc v nouzi je nejen o hrdinských výkonech bezprostřední záchrany, kdy pero letí samo a profil na facebooku práská ve švech počtem komentářů pod fotografií nalezené kočičky, ale hlavně o každodenní rutině, jejíž poutavé zpracování by bylo oříškem i pro virtuální tandem Woody Allena a I.B. Singera. Líčit bezprostřední nebezpečí při vyklízení více jak 80 ti kočičích WC, hrdinný boj při několikerém podání léků a injekcí několika desítkám kočiček, náhlé kolize a zvraty, sportovní výkon při vývozu 450 litrů kočičích bobků do ekodvora týdně, to je nelehká výzva i pro tvůrce nekonečných televizních seriálů.
Záchrana je nejen o poutavých příbězích, ale především o vytrvalosti v každodenních potřebných úkonech, a to dnes, zítra, za rok, dva roky, v průběhu dvaceti let, každý den, noc, .... které nikdo neoslavuje a ani si je neuvědomí. Drobné nezbytné úkony na pět minut, deset, které postupně vyplní den, ale běh světa změní pouze o jeden život, o jeden den života jiného, o jednoho odvážného pomocníka, o jeden dopis, který zahřeje, o jednu vyhranou bitvu v obecně prohrané válce.....
Rozhodnutí, kde překonáváte obavy a strach, nespíte, budíte se v úzkosti a máte stažený žaludek, ...Tak velký krok pro člověka, tak malý krůček pro záchranu potřebných.....Přesto další den vstáváte se stejnými úkoly.
Pro mne je prioritní péče o kočičky a při jejich počtu a zdravotních problémech musím dobře vážit čas a píši, pokud chvilka zbývá. Naši podporovatelé tak nemají jistotu pravidelného přísunu informací, to se omlouvám, o tomto svém deficitu vím velmi dobře, ale mohou se spolehnout, že o kočičky je postaráno jak potřebují. Máme hodně chronicky nemocných, ty by mohly vytvořit jeden samostatný útulek či depozitum. Péče o ně není jen o nějaké té injekci denně, ale o infuzích, asistovaném krmení, o hygieně starších a již nečistotných kočiček nebo takových jako je Oskar, který někdy stolici ani neudrží. Díky pro mne pracné a psychicky namáhavé péči doma nemusí naši pacienti trávit drahocenný a často čas poslední po klinikách. Přizpůsobují se možnostem a potřebám nemocných. Když se blíží konec života běhu, odchází doma, v klidu. Denně, bez možnosti vystřídat se s někým jiným,pečujete o poměrně početnou skupinu kočiček, které nikdy nebudou zdravé, o staříky s jejich vrtochy, nečistotností, o kočičky divoké, které pro zdravotní problémy venku dál žít nemohou. Ano, hodně času věnujeme venkovním kočičkám. Ty jsou pro nás stejně důležité jako depozitní, žádné rozdíly nečiníme. A tak není volného večera a i o víkendu se dostáváme domů v noci. Krmit se musí, kontrola kočiček je nutná. Já bych bez ní neusnula 
Snažím se seč mohu a vím, že nestíhám. Při vzniku spolku vám nikdo nepřidělí tolik pomocníků, kolik by bylo třeba, možnosti v každém spolku jsou jiné, a lišíme se i přístupem k péči. Jistě by Max vypadal jinak mít dobrovolníka na provoz stránek, na facebook, jiného na vyřizování některého papírování, dobrovolníka na propagaci a oslovování firem s krmivem a stelivem, pracanty na dovoz steliva či krmiva v akci, dočasné pečovatele. Pracujeme ale s tím co máme a každý vydáváme maximum. Já mám na bedrech chod depozita od A do Z, Vlaďka aukce a díky ní a partě Petra, Iva, Helena, Petr, díky nim funguje bazar. Všichni pracují ve svém volném čase a bez jakékoliv finanční odměny, často spíše do akcí své peníze věnují.
Snažím se seč mohu a vím, že nestíhám. Při vzniku spolku vám nikdo nepřidělí tolik pomocníků, kolik by bylo třeba, možnosti v každém spolku jsou jiné, a lišíme se i přístupem k péči. Jistě by Max vypadal jinak mít dobrovolníka na provoz stránek, na facebook, jiného na vyřizování některého papírování, dobrovolníka na propagaci a oslovování firem s krmivem a stelivem, pracanty na dovoz steliva či krmiva v akci, dočasné pečovatele. Pracujeme ale s tím co máme a každý vydáváme maximum. Já mám na bedrech chod depozita od A do Z, Vlaďka aukce a díky ní a partě Petra, Iva, Helena, Petr, díky nim funguje bazar. Všichni pracují ve svém volném čase a bez jakékoliv finanční odměny, často spíše do akcí své peníze věnují. Co děláme s penězi? Předně je nutno říci, že jde o dary příznivců a fandů, žádné jiné peníze nemáme. Na přijatou kočičku nám většinou nálezci nijak nepřispějí, a už vůbec ne obec. Nevyužíváme žádného grantu ani darů firem, nemá je kdo oslovovat. Nemáme veterinu zadarmo či za pusu , jak si, zdá se, lidé myslí. Je to tedy prosté - z peněz dárců koupíme krmivo, léky, zaplatíme ošetření na veterině, dovezeme stelivo a s obavami hledíme do dalšího měsíce neb jistotu, že další měsíc bude mít depozitum z čeho žít, nemáme. Likvidaci odpadu, dezinfekci, vytápění domu, spotřebu vody a elektřiny, náklady na převoz na veterinu, telefony, stejně jako spoustu drobností, které je pro kočičky třeba, tyto položky hradíme my dva. Dům kočičkám nekoupil sponzor , ale jsem oba zatíženi hypotékou až do hrobu. První kočička nám zkřížila cestu před dvaceti lety a myslím, že jsme oba měli poměrně dost příležitostí, jak si ujasnit naše priority. Do založení sdružení jsme toho naše hobby - záchranu koček - financovali ze svého a tak, když jsme se nastěhovali do domu pro kočky neměli jsme nic než je. Nebylo jediného kusu nábytku, prostě nic. Spávalo se na zemi, židle byli dvě a žádné nádobí a tak jsem se styděla pozvat k nám návštěvy i pořad Chcete mě, že je to u nás divočina A stydím se stále. To, co dnes vidíte u nás jsou židle, křesla, skříně, postel, které se již nehodily jiným a nebo je nechtěli stěhovat. Mrzí mne, že jsem od počátku na ty sem tam sbírané kousky nedávala jmenovky dárců. Bylo by to zajímavé čtení. Dva dospělí toho moc nepotřebují a cokoliv dalšího nepotřebujete, získáváte tím vnitřní svobodu, která vám odlehčí život. Nás totiž tíží jediná závislost a ta se hodně těžko uspokojuje - každý den chceme vidět naše svěřence zdravé nebo alespoň spokojené, nově nalezené jak krůček po krůčku směřují k záchraně, k novému životu, chceme si číst zprávy těch, kterým se poštěstilo na nový domov, chceme každý večer nalézat všechny naše venkovní kočičky u krmení, chceme být dost pohotoví, abychom nikdy nepřišli pozdě. U nás nelze obdivovat novou kuchyň, koupelnu, nelze posedět na pohodlném WC či před televizí v obýváku, nelze závidět promyšlený design obytných prostor . Bydlí zde a panují kočičky, tyto a kočičky nalezené a v nouzi, ty také spravují finance Do telefonu se lidé ptají, zda mohou kočičku přivézt do našeho zařízení. Zní to jako stroj na záchranu zvířat. Toto zařízení tvoří jedna ženská, která je šéfem, toaletářkou, krmičkou a ošetřovatelkou koček v jedné osobě, ženská, která se každý den zoufale snaží učinit život našim svěřenců a zachráněných lepším, každý den kousek po kousku přetváří starý dům pro lepší a bezpečnější život chlupáčů, pro racionálnější péči o ně. Nevím, zda tohle někomu připadá jako prima byznys.....?
, jak si, zdá se, lidé myslí. Je to tedy prosté - z peněz dárců koupíme krmivo, léky, zaplatíme ošetření na veterině, dovezeme stelivo a s obavami hledíme do dalšího měsíce neb jistotu, že další měsíc bude mít depozitum z čeho žít, nemáme. Likvidaci odpadu, dezinfekci, vytápění domu, spotřebu vody a elektřiny, náklady na převoz na veterinu, telefony, stejně jako spoustu drobností, které je pro kočičky třeba, tyto položky hradíme my dva. Dům kočičkám nekoupil sponzor , ale jsem oba zatíženi hypotékou až do hrobu. První kočička nám zkřížila cestu před dvaceti lety a myslím, že jsme oba měli poměrně dost příležitostí, jak si ujasnit naše priority. Do založení sdružení jsme toho naše hobby - záchranu koček - financovali ze svého a tak, když jsme se nastěhovali do domu pro kočky neměli jsme nic než je. Nebylo jediného kusu nábytku, prostě nic. Spávalo se na zemi, židle byli dvě a žádné nádobí a tak jsem se styděla pozvat k nám návštěvy i pořad Chcete mě, že je to u nás divočina A stydím se stále. To, co dnes vidíte u nás jsou židle, křesla, skříně, postel, které se již nehodily jiným a nebo je nechtěli stěhovat. Mrzí mne, že jsem od počátku na ty sem tam sbírané kousky nedávala jmenovky dárců. Bylo by to zajímavé čtení. Dva dospělí toho moc nepotřebují a cokoliv dalšího nepotřebujete, získáváte tím vnitřní svobodu, která vám odlehčí život. Nás totiž tíží jediná závislost a ta se hodně těžko uspokojuje - každý den chceme vidět naše svěřence zdravé nebo alespoň spokojené, nově nalezené jak krůček po krůčku směřují k záchraně, k novému životu, chceme si číst zprávy těch, kterým se poštěstilo na nový domov, chceme každý večer nalézat všechny naše venkovní kočičky u krmení, chceme být dost pohotoví, abychom nikdy nepřišli pozdě. U nás nelze obdivovat novou kuchyň, koupelnu, nelze posedět na pohodlném WC či před televizí v obýváku, nelze závidět promyšlený design obytných prostor . Bydlí zde a panují kočičky, tyto a kočičky nalezené a v nouzi, ty také spravují finance Do telefonu se lidé ptají, zda mohou kočičku přivézt do našeho zařízení. Zní to jako stroj na záchranu zvířat. Toto zařízení tvoří jedna ženská, která je šéfem, toaletářkou, krmičkou a ošetřovatelkou koček v jedné osobě, ženská, která se každý den zoufale snaží učinit život našim svěřenců a zachráněných lepším, každý den kousek po kousku přetváří starý dům pro lepší a bezpečnější život chlupáčů, pro racionálnější péči o ně. Nevím, zda tohle někomu připadá jako prima byznys.....? Myslím, že jsem toho napsala až až a tak se vrátím tam, kde je moje místo - ke kočičkám. Za zády mi mňouká nováček, ten můj nezájem o něj sotva pochopí. Bylo potřebné říci, co je třeba, lépe než se vztekat, že lidé nevědí, co jim nikdo neřekl. Teď už jen aby byli ochotni číst.
