Oťka se narodila na ulici a docházela k nám na baštu. Ošetřili jsme ji, kastrovali a dál sledovali. Společně se sestrami a matkou vytvořili dámský klub, který se přestěhoval do areálu dřevopodniku a zde holky šéfovaly. Ubytovali se fikaně – ve starých odstavených nákladních autech. Ačkoliv řidičák nemá ani jedna z nich, za volantem jim to slušelo J Při odchytu jsme holky od sebe nerozeznali a tak dostaly všechny čip. Za pár let již jsem je poznala i po tmě, každá se povahou vybarvila jinak.

Oťa je specialistkou na střechy. Jednoho dne na nás zamňoukala z šesti metrů výšky, ze střechy tovární haly. Krve ve mně nebylo a nahoru se mi nechtělo, trpím závratí. Ale nebylo zbytí. A tak jsem se stala svědkem neuvěřitelného jevu – viděla jsem kočku po žebříku lézti. Kovový žebřík ve fasádě haly, ona se namáčkla mezi něj a stěnu a lezla nahoru, dolů, nestíhala jsem za ní.

Nenechte se tedy mýlit jejím vyjukaným kukučem, Oťka není žádná blondýna. V boxu čeká na testy a dál bude bydlet u nás. Bohužel na střechu se již nikdy nepodívá, v místě již pro kočičky není bezpečno.