Noxík žil mnoho let v panelákovém bytě. Nacpán zde s dalšími dvaceti kočičkami, vzduch se dal krájet, močovinou čpěla již chodba domu, v bytě nebylo k žití. Kočičky neměly dostatek místa, o pelíšky se praly, jiné byly již zcela apatické. O jejich zdravotním stavu nemluvě. Servirování jídla byl horor, člověku se srdce svíralo nebo byl vzteky bez sebe.

Nox je jednou z těchto kočiček. Pohublý, se zánětem očí, kašlem a selháním ledvin. Jen vejdu do místnosti, již je pryč, ale to není nic nového. Není z těch, kdo Vás vítá, do náručí nepůjde za žádnou cenu. Ale to pro nás není důležité, jde o to, aby byl ještě v životě trochu spokojený.  

Ve svém bývalém domově se zhroutil a to usnadnilo jeho přesun k nám. Ač je mu prý 14 let, podařilo se jej stabilizovat a u nás dokonce přibral.  Spí se svém pelechu, když je mu smutno, přilehne k ostatním. Šplhadlo viděl asi poprvé v životě, oknem dozoruje život kolem a sleduje ptáky na stromech kolem domu. Jeho reakci na jídlo raději popisovat nebudu. Na počátku jedl do zásoby a zvracel. Nemohl pochopit, že jídlo bude stále a nikdo mu misku nesní.