Jdi na obsah Jdi na menu
 


Srpen 2021

14. 11. 2021

3. 8.

Včera byl Ema na vyšetření na Animedu u doktora Pfeifra. Nádor na přední noze se zvětšil, praská kůže, je zde zánět, porušená místa krvácí. To jsme čekali a věděla jsem, že pak začnu pochybovat o správnosti svého rozhodnutí Emu neoperovat. Co mi tehdy nedošlo, je to, že zvětšující se nádor bude omezovat nervy a cévy nohy a to může být další, dost vážný, problém a s tím se asi už moc v klidu dožít nedá.

Pan doktor odebral jehlou několik vzorků, koukl na složení. Zatím není jasné, o jaký útvar jde. Takové nádory se vzácně vyskytují u psů, u koček ne. Tak asi máme psa J Emu. No důvod k veselí není, snad jen ten, že tento druh nádoru, pokud je to on, netvoří metastázy.

Zatím dostal Ema antibiotika, doufáme, že místo mírně odpuchne a uvidíme… Co, to já zatím nevím, proto návštěva onkologa za deset dní. Do té doby máme zvážit tři možnosti řešení:

1/ V narkoze odebrat z nádoru co lze a zašít jak to půjde. Nádor naroste znovu, kdy, zda za dva měsíce či rok, to nikdo neví.

2/ Léčba ozařováním ve Vídni – několik narkoz nutných pro každý zákrok, cestování + finanční náročnost.

3/ Amputace nohy a doufat, že to Ema zvládne s maximální péčí. 

Ačkoliv bylo prostředí na klinice velice příjemné a o srdce Emy se ucházelo hned několik sestřiček, s Emou nic nehnulo, ve strachu mi zalezl do výstřihu. Ema má holt již venku něco za holkami nalítáno a jen tak nějaká mladice s ním nehne J

Ale vážně. Ema je aktivní, komunikativní, a moc hodný. Nechá si nohu ošetřit, ačkoliv jsem na to sama a moc jej nemá kdo držet. Po několika snahách si servat obvaz, jen akceptoval a přijde mi to jako lepší řešení než límec, tedy rozhodně pro ledvináře. Po vyšetření samozřejmě byl bonus – dostal dva nové pelíšky, tak snad mu jeden padne do oka. Dostal několik kapsiček renálních diet různých značek, tak si může vybírat.

Mám o čem přemýšlet. Už si nejsem jistá, zda takové dožití s velkou nohou si Ema zaslouží. Nejsem si jistá, zda by zvládl operaci, léčení po ní. Nevím, co udělá nádor po částečném odstranění a nikdo mi to neřekne. Vím s jistotou, že se mu po operaci zhorší ledviny, jak, zda to ukočírujeme nebo ne, to opět nevím. Mnoho otázek, odpovědi nejisté, ale řešíme onkologický problém a tak ani jistotu nečekám. Jen bych chtěla/měla udělat maximum. 

Ema má oko jiskrné, energie za tři, chuti k jídlu za dva ledvináře, hlavu tvrdou a vše chce po svém, prostě chlap v letech. U nás spokojen a užívá si zaopatření, které na ulici, byť se paní krmička starala skvěle, neměl.  Ema je takovej Olda Novej kočičího světa – „Zavřete oči, odcházím…“

4. 8.

Dnes kontrola Čortova srdce. Čort, prošedivělý kočičí elegán se dva roky léčí se štítnou žlázou a na počátku července začal mít problémy – zrychlené dýchání. Byly volné sváteční dny, tedy pro nás nervy, cesty po pohotovostech se zvířecí záchrankou. Několikrát. Před 14 dny opět zhoršení a tak jsme jeli na AbClinik, kde nás po pracovní době akutně přijal doktor Weidenhofer. Vyšetřil Čortíka, srdce je špatné – velká předsíň, mohutné stěny komory,…. Špatnou funkci srdce Čort kompenzuje zrychleným dýcháním. Trochu jsme upravili léčbu s tím, že pokud dosavadní do 14 dnů bude bez efektu /byla nasazena nedávno/, nasadíme jiné léky a ty stávající budeme pomalu vysazovat.

Dnešní vyšetření ukázalo, že se nic nezlepšilo a tak dnešním dnem máme nové léky a dosavadní budeme vysazovat. Pokud se nebude dít nic dramatického, kontrola za měsíc /efekt nových léků nenaběhne hned/, jinak akutní cesta na veterinu. 

Byla bych moc ráda, kdyby léky pomohly. Že by mohl u něj kdykoliv nastat kolaps, to vím, ale nechci si to připouštět, byla bych stále nervozní, chodila jej kontrolovat a to není k ničemu dobré. Včera večer před deštěm bylo hůře, ležel na zemi a neměl chuť po žádné aktivitě. Jeho reakce na mne byla rychlá, ale raději jsem odešla a nechala jej v klidu. Cestu dnes zvládl, doma, on a Bobinka, byli první u jídla. První dávku nových léků již dostal.

Příští týden jsem na AbClinik dohodnuti na vyšetření Ferdíka. Bude to adrenalinový zážitek neb Ferdík je totální nervák, nezvládá cestu ani návštěvu na klinice. I proto není vyšetřen a vyšetření potřebuje – dost šeredně kašle a problémy se vrací. Buď tu máme další kočku s problémy srdce nebo astmatika. To musíme zjistit. Ferda dostane před cestou gabapentin, doufám, že u něj uvidím efekt, jinak jej nikam nedovezeme.

Dnes jsem využila vyšetření u doktora Weidenhofera také k dotazu na amputaci přední končetiny kočky. Nádor u Emy je na noze nízko a tak by se noha mohla amputovat pod ramenním kloubem, což je rozhodně méně složitý a méně časové náročný zákrok. Problémem jsou ledviny, Ema by pak musel zůstat na kapačkách a také u léků proti bolesti po operaci by se musel brát na ledviny ohled. No uvidíme, mám další cenné informace k věci, mám nad čím přemýšlet.

Začala jsme text psát odpoledne, teď je noc a musím říci, že Čort po podání nového léku zle dýchal. Tel na veterinu a řešení nic moc. No, měl by za chvíli dostat další dávku, ale odvahu na to nemám a tak dávku vynechám, vrátím se k původnímu léku a zítra vše znovu telefonicky proberu, zda nelze dávku snížit. Mezím jsem prošla příbalové letáky a něco z toho, co lze najít na netu o aplikaci….. Nemám na to sedět celou noc u něj a sledovat jak dýchá a zda to zvládne, to fakt nedám. Vedlejším účinkem může být zrychlení srdeční činnosti, což fakt nepotřebujeme. Třeba mu léky nebudou vyhovovat, prostě nevím a v noci vám nikdo neporadí. Jsou to starosti a stres, stále někoho hlídat a přemýšlet, co s ním, pokud se zhorší.     

7. 8.

Stojím na zastávce autobusu v centru Brna, je vlahý letní večer a já přemýšlím, jak s ním naložím. Kamarádka žádná po ruce, do kina se mi samotné nechce, přítel toho času žádný, na podnájmu pusto, prázdno.

Autobus přijíždí a zájemci o cestování se hrnou ke dveřím. Drze mi cestu zastoupí mladík s otázkou, zda nestuduji architekturu. Spoře odpovím, že nikoliv a vzápětí přiletí další otázka. Vypadá to na pozvání do kina a já si drzouna konečně lépe přeměřím.

Za hodinku sedíme v malé vinárně.  

Kdyby ten mladík tehdy před třiceti lety tušil, že je 8. 8. Mezinárodní den koček, že právě sbalil budoucí kočkařku, utíkal by, seč mu nohy stačí.

Tuto neděli to bude třicet let, kus života spolu, 26 let s kočkami. Náš životní kurz určil kocour Max a ačkoliv už není s námi, kurz držíme stále - kompas ukazuje jeden směr naší cesty – péče o kočičky nemocné, staré, o toulavky, divošky, o opuštěné a raněné……

Snad bůh dá a užijeme ještě dosti zdraví, abychom našim svěřencům stávajícím a příštím dál sloužit mohli, s šedesátkou na obzoru už se neskáče přes kaluže jako ve třiceti.  

8. 8.

Dnešní výročí slavíme klasicky – muž pracuje u PC, dohání resty z práce, já drhnu kočičí wc. Když bůh dá, do konce týdne těch 80 ks wc vyčistím. Naráz to nelze, záda a klouby to nezvládají a dojde teplá voda. Když štěstí přeje, ucpe se odpad a máte po ptákách. Holt starý dům takový nápor koček nezvládá.

Měla jsem dnes v úmyslu navštívit bazar v Brně, ale u Čórtíka měníme léky na srdce a tak raději o víkendu, kdy jsme doma, aby na případné problémy nebyl sám. První pokus o změnu medikace jsem provedla ve středu a Čort reagoval velice, velice, zrychleným dýcháním. Nebylo jak zasáhnout, jen doufat, že jak účinek léku přejde, tak dechová frekvence zpomalí. Mezitím jsem pročítala příbalové letáky na netu a veterinární články.  Nocí moc zlepšení nenastalo, moje odvaha pokračovat v novém léku další dávkou byla čím dál menší. Veteriny zavřené, nebylo, kde se poradit a i kdyby, vím, co mi řeknou - nedá se nic dělat. Nové srdce kocouru nikdo nepořídí. Přiznám se, že mít kočku s takovou vadou srdce je celkem destruktivní na psychiku. Alespoň pro mne neb možná stále doufám, že lze něco udělat, aby se stav zlepšil. Vyčítám si každou nepřítomnost u něj, spánek, neb on mi v tu chvíli může umřít a já se s tím ještě nesrovnala. Nechci, aby náhle zkolaboval a byl na to sám.

Čortu se umírat nechce, je aktivní, žravý, ukecaný, má o vše zájem. „Jen“ jej tohle vše stojí více energie než kdyby byl zdravý a bohužel jeho srdce může kdykoliv vypovědět službu. 

No a tak jsem ve tři ráno volala k doktoru Hoškovi o radu. Chtěla jsem se vrátit k původní medikaci, ale pak mi začalo vrtat hlavou, zda se nový lék a původní nebudou krýt účinkem. Vedli jsme dlouhý hovor a moc děkuji za rady a empatii. Ráno hovor s doktorem Weidenhoferem, doporučil vysadit, pokud mám strach používat, ale myslí si, že zrychlení nebylo způsobeno lékem a že by stálo za to, pokusit se znovu neb by lék mohl akci srdeční komory zlepšit. A tak jsem se včera znovu odvážila, zatím podáváme po 12 hodinách a žijeme.

Čort není náš jediný pacient se špatným srdcem, ale stav jeho srdce je nejhorší. Lék by měl způsobit, že tlustá stěna komory bude sto vytlačit více krve a krevní řečiště by mělo dilatací klást menší odpor proudící krvi. Vidím to živě a kéž by to vyšlo. Čortu by se mohlo trochu ulevit.

Když mě před časem skolila viróza, měla jsem co dělat, abych se postarala o útulek, venkovky jsem dva dny nedávala vůbec. První den mé absence měly ještě asi granule, ale další den nic. Ležela jsem v posteli, upocená, s nervama v kýblu a viděla živě, jak přichází hladové ke krmítku a nechápou, že je prázdné. Mnohé překonají nebezpečnou cestu, aby se nám dostaly, a nakonec nic, hlad pokračuje. Třetí den jsem byla na značkách a ony taky, už čekaly, očiska svítila v keřích okolo. Bylo mi ouzko z představy, že jednou umřu, vím, je to možná morbidní, ale kočkař musí myslet na vše, a takhle budou sedět, čekat, a nikdy a nikdo je už nenakrmí. Každá nemoc je mementem, ale jak to vymyslet, aby vás žádná kočka nepřežila, když jsou jich plné ulice? Ve třiceti jsem to neřešila ani náhodou, to vám svět leží u nohou, po padesátce je to v tomto oboru nejvyšší čas. Jen ten recept bych potřebovala J

Bobinka je na jeden den v boxu. Musím zjistit, zda má průjem nebo je stolice formovaná a dle toho určit postup, jak řešit její převelké břicho. Včera dostala zase injekci depotních kortikoidů. Snad jsem to aplikovala dobře, samotnému se divoká kočka píchá zle, zvláště, když nemá žádné svaly ani tuk, je dehydrovaná. Snadno píchnete skrz a některé injekce se moc opakovat nedají. Bobi byla před třemi týdny na odchod z tohoto světa. Bylo to hodně zlé a už jsme v nich nedoufala, ale zkušenost velí, že život je jedinečný, uspání nevratným krokem a když máte ještě nějakou páku, která by mohla zabrat…….Po dvou dnech zabrala. Bobi je aktivní, žravá, mazlivá /dokonce!/, chová se jako normální kočka až na to, že vypadá tak, že jsme ji snad právě zachránili odněkud z popelnice – extrémně hubená, neudržovaná, nafouklý pupík  – ale spokojená a myslím, že v pohodě. Bobi je tvrďák, ani s námi se nikdy moc nepárala. Pokud jednoho dne odejde, ne proto, že by odejít chtěla, ale že ta mrcha nemoc bude prostě mít vrch, protože Bobi váží jen 2,25 kg a taková muší váha jednou nemoc nezvládne. Vím to, ona ne. Naštěstí. Pomáhám jí, seč mi síly stačí a jsem moc ráda, že Zubatá je zatím zahnána. 

Stejná situace je u Noxíka. Ten váží jen o něco více. Jeho apetit je daleko menší než u Bobi a tak jej musím, nemusím, prostě chci, dokrmovat. Není to krmení „na silu“, jak by se mohlo zdát. Když kočka nechce, ani stříkačkou do ní jídlo nedostanete. Jde o to, dát trochu jídla, které je dietní a pak kočka nebaští nesmysly, navíc ji taky upomenete, že se má najíst. Také často volím krmi, která opravdu chutná. Bonusem jsou taky vitaminy a vše, co se do takové krmi dá nacpat. Nevýhodou je to, že máte starost navíc.

Když ráno Nox řve o jídlo, vím, že bude dobrý den. Pohyb už mu asi dělá problémy neb sbírám bobky po celé místnosti, prostě není ochoten dojít vždy do wc. Dala jsem wc i do polic, aby nemusel dolů, estetické to není, ale trochu to pomohlo a nesbírám bobky v peleších. Ráno také čistíme oči a natírám čunáček – má na něm dvě místa, která jsou zanícená a už se neléčí. Nox má ve stáří špatnou imunitu a tak mu srst neroste, rány se moc nehojí,…. No, je mu lidských skoro 90.

Je kolem 20. hodiny, musím do Brna nakrmit venkovky, plus dvě místa po cestě a pak i v Bučovicích. Slyším za oknem déšť, snad nebude nějaká velká bouřka, hladové krky už čekají. 

25. 8.

Je před druhou v noci, doufala jsem v dlouhý elaborát o tom, co se u nás děje, ale ….. Převazuji nohu Emy a vyvalí se na mne hodně krve. Tok se mi podařilo omezit až peroxidem a pak jsem rychle namazala a obvazovala a u žaludku mne začalo bolet. Ráno volám na veterinu, ale tohle řešit nelze, mám obavy, asi nijak jinak než amputací.

Už jsem zde o ní psala. Na to navázala kontrola na Animedu a pan doktor tehdy uvažoval o operaci až za dva měsíce. Byla jsem jiného názoru – pokud operovat, co nejdříve. Když to teď vidím, měla jsem asi pravdu. I se všemi riziky, nebude asi jiné cesty. Nebudu se dívat, jak nádor krvácí a Ema může vykrvácet. To není klidné dožití.

Uvidíme, budu se snažit získat prostor pro vyšetření Emy na AbClinik. Zde již nejde o onkologický problém, ale o to, zda operovat či ne, jaká jsou rizika, jaká možná jiná řešení, pokud jsou, jak operovat s co nejmenším rizikem. Pokud tedy. Ema měl plánované vyšetření na této klinice na příští pátek, musím získat termín dříve, tohle nepočká.

27. 8.

Únava. Nějak se nedokážeme vyhrabat ze zdravotních problémů koček a jsem na veterině jako doma. Nesnáším ty situace, kdy v noci vidíte problém, nervozitou nespíte a brzo ráno žhavíte telefon a snažíte se sehnat dobrého veteterináře, který by kočku vyšetřil.

Dnes vyšetřen Čičik. Průjem po změně antibiotik ustal, ale kocourek stále nejí, jí prostě za vrabce. Krmím jej, z hrnku, kde je namícháno z/d, a asi dobře neb jeho váha šla oproti počátku léčby mírně nahoru. Výsledky nejsou špatné, ale dobrou náladu mi zkazil krevní obraz, je zde lehký náběh na anemii. Jak slyším „anemie“ , je mi nevolno. Často se mi totiž stává, že zvíře vysekám z kde čeho, ale na anemii to prostě „klekne“ a byť se snažím sebevíc, je konec. To jsou poslední případy – Harry, Noxík, Bertík, …..moje snaha prostě selhala u anemie, ačkoli jsem u nich předtím dokázala stabilizovat stav, při vážných problémech. Už mne to štve.

Čičika tedy čeká další kontrola, pokud se krevní obraz zhorší, budeme to řešit a pátrat po příčině. Může to být ledvinami, ale i nemusí.

Cestoval na prohlídku také Ema. Nádor se za posledních 14 dní změnil – je větší, ve dvou místech povrch kůže porušený.  Jednom místě jsme si myslela, že je to prasklina, ze které vyteče hnis, on to není hnis, ale hmota nádoru. Z druhého místa bylo to krvácení, no teklo to jako při zabíjačce L Změna je patrná také na chování Emy – při převazu více asistuje /rozumějte, cítí nepohodu při převazu, bolí to, a tak má připomínky/ a pak se snaží obvaz kousat. Vidím také, že si sem tam nohu kouše během dne. Ne moc, ale trochu ano. Když vidím, co nádor udělal za 14dní, bojím se, co bude za další dva týdny či později. Nějak si to jeho klidné dožití s nádorem umím představit stále méně. Byla jsem ráda, paní doktorka nám dala dobré rady, jak zatím řešit krvácení, co na nádor namazat,  co podat proti bolesti, proti zánětu. Dosavadní vet nasadil jen antibiotika a lokální mast s kortikoidy. Ve středu uvidí Emu zkušený kardiolog a ortoped, pak se budu rozhodovat. No, rozhoduji se už teď, ale pokud bude špatné srdce, jsme s možnou amputací v koncích.

Ema je zlato. V klidu snáší prohlídky, při převazu mi zamilovaně kouká do očí. Myslím, že je u nás spokojen, jen ten proklatý nádor nám hasí štěstí.

Příští pátek čeká kontrola Čorta. Má špatné srdce, počátkem července jsme začali cestovat po pohotovostech a stav se dlouho nijak nestabilizoval. Já už byla na nervy, stále jsem jej kontrolovala, aby mi náhle neumřel, aby nebyl sám, sledovala jsem, co s ním léky dělají, už jsem se bála jít spát. 

Čort je tu s námi a já jsem zvědavá, co uvidíme na sonu. Malilinkaté zlepšení bych chtěla vidět, ale je pravdou, že pokud Čort žije a je v pohodě, je už to výhra. Jeho srdce má vážný defekt. Zdravý nebude. Čort je tu mezi námi díky doktoru Weidenhoferovi. Když jsem panikařila, domlouval mi, že léky mám pokusit nasadit. Dobře udělal. 

Bobince se čas krátí, vidím to. Je více unavená, méně jí, léky nemají takový efekt, jak by bylo třeba. Bobi je bojovnice, o svém životě nebyla ochotna diskutovat nikdy a s nikým. U takových rváčů vás o to více mrzí, že svůj boj už nemohou vyhrát. Vyhráli mnohokrát, ale život netrvá věčně, nikomu z nás. Bobi by chtěla být nesmrtelná, každý den poleženíčko v měkkém pelíšku, každý den úprkem ke snídani, každý den opalovačka na parapetu. Ona je unavená a jako každá kočka bere situaci tak, jak je. To já jsem už teď mrzutá, že ji ztratíme.

Málo píšu. Vím. K naší škodě. Ono nestačí nakrmit, vyčistit wc, dát léky, injekce…. Musíte, měl by jste, pohladit, ukonejšit, uklidnit ty, o které pečujete. Pohrát si, polaškovat, zasmát se s nimi,… neb nikdy nevíte, zvláště u staroušků, která chvíle je ta poslední, kdy jsou ještě s vámi. Když si uvědomíte, že Noxíkovi vyhasly oči minulý víkend po více jak 18 letech známosti, snad chápete….. A tak mi promiňte, že poslední dobou dávám přednost jejich společnosti než monitoru a z mé strany je tak komunikace sporá.            

28. 8.

Rozloučili jsme se s Bobinkou.

Došlo k náhlému zhoršení, v noci jsem viděla, že je více unavená, obrácená do sebe. Jídlo dostala do pelíšku a dobře a s chutí se najedla. Dokonce si dala dietu. V noci jsem ji kontrolovala, zdálo se mi, že nemůže spát. To je věc, která se mi u koček nelíbí, vím, že to není dobré, něco se změnilo…. K ránu telefon vetce, pak náhle přišly neurologické příznaky.

Tato velká bojovnice odešla v klidu, doma, ve svém pelíšku. Byla jsem s ní. Jak jinak.

Přišla k nám před 15 lety. Tehdy jen na kastraci, ale paní krmička za ni orodovala tak dlouho, že mě zlomila. Venku Bobi totiž chodila přes frekventovanou cestu a nejedna kočička na ní našla smrt. Koťata, která tam tehdy žila, se podařilo umístit, s Bobi to bylo horší. Nebyla divoká, ona byla prostě vzteklá. Po kastraci ze stresu onemocněla, totálně se rozsypala a opravdu mi dalo hodně práce jí vůbec dát injekce a zachránit jí život, Bylo to s ní zlé. Nejedla, zvracela, nemohla dýchat.

Když jsme ji konečně dali do kupy, milostpaní to u nás okoukla a uznala, že jsme hodni o ni pečovat.

Nebyla jsem nadšená z divošky v péči, o to více, že jsme tehdy náhle ztratili s kočkami bydlení /majitel se rozhodl neprodloužit nám smlouvu a byt prodat, ačkoliv ještě před měsícem přislíbil prodloužení/ a nové po ruce nebylo. Bylo to hnusné období pro nás.

Bobi ale o problémech nic netušila a rychle se u nás adaptovala -  pelíšek u topení, pravidelná bašta, stále plné misky a ani kočičí kámoši nebyli k zahození. Po životě venku nesmutnila.

Návštěvy ji u nás nikdy neviděly, první léta jsem ji lapla sotva na očkování, o moje přátelství nikdy nestála.

V posledních šesti letech se začaly projevovat zdravotní problémy a tak jsem si s Bobi nějaký systém vzájemné komunikace najít musely. Bylo to pro mne pracné, ale myslím, že jen díky neustálému sledování jejího stavu a občasné léčbě v izolaci, se mi dařilo její zdravotní problémy zvládat a ona vedla dál dobrý život. Jinak by už dávno nebyla.

Na počátku července byla již ve stavu, kdy jsem uvažovala o jejím odchodu, ale kortikoidy jí pomohly, Bobi se z krize dostala a ožila. Bylo mi ale jasné, že je to dočasné a konec někdy přijde. Dnes přišel.

Bobi teď leží kousek ode mne. Já přemýšlím, zda jsem jí byla vždy ku prospěchu, pomoci, zda byla u nás spokojená. Doufejme. Jedno je jisté - jako venkovní divoška by už dávno se svými problémy bez péče nežila a pochybuji, že běžný člověk by si dal s takovým specifikem, kterým ona byla, tu práci. 

Bobi mi bude chybět. Byla to svérázná a mimořádně silná kočička, bohužel ani to jí nezajistilo nesmrtelnost.

Odešel zase kus mého života. Každá kočička si sebou kus vezme a tak mám někdy pocit, že přijde chvíle, kdy už ze mne nic nezbude a já se někam vytratím. Možná za nimi, kdo ví.