Na fotu Toník, stálý zákazník našeho kočičího krmítka. Zatím udržuje odstup pár metrů, snad se v budoucnu sblížíme. Vedle něj chodí kolem osmé večer také Flíček, Ponožka a nově Kecka. U krmítek se natrvalo usadil Slečinka – krásný mourek se zelenýma očima, který jakoby vypadl z oka našemu již zesnulému svěřenci. Odtud jméno. Slečinka pospává v trávě nebo pod stromy u nás kolem útulku. Pak mladý celozrzík, tomu pracovně nemohu říkat jinak než Vendelín. V noci chodí Poděs, malý černý veleplachý kocůr, a Malá černá, mazlivá černá kočička, která se nechá při dobré náladě pohladit, což využívám k její prohlídce a k pravidelnému odčervení. Trpí na parazity. Pak několik černobílých kocourů, z nich jsem zatím identifikovala Filipa, ten k nám chodí pět let. Denně tu máme Briťáka, ten ačkoliv bydlí dobře, více mu u nás chutná a vyhánět jej nechci a nemohu.

Sedím u PC v útulku, ale myslím na Miu. Narodila se u asociálů, kteří množili kočky. Přesněji si je bezhlavě pořizovali a nekastrovali je. Jak zvíře odrostlo a přestalo být roztomilým prckem, ztratili o něj zájem a pokud kočka trefila z hladu k našemu krmítku, byla péče na nás. Léta jsem s tím nemohla hnout, kočky byly plaché až divoké, často jsme u nich řešili fip a efuzí, posléze se přidalo fiv a felv. A ne, kastrovat se nebude. A opět měli nové kočky, domluva nula, před nosem mi práskly dveře až se futra otřásla.

Kastrovali jsme my, umísťovali, co bylo mazlové a zdravé, ale „z chovu“ přicházely další nové kočky. Aby toho nebylo málo, pozemek, na kterém jsme krmili, změnil majitele a kočky nebyly na pořadu dne. No, pro nás ano, všech dvanáct divočáků jsme odchytali a našli útočiště u nás.

Mia byla jedním z nich. Dnes je jí deset let. Nikdy neměla zdravotních problémů až na kašel, díky kterému jsme na Gabridu v únoru studovali její rentgen. Na počátku prázdnin náhle průjem s krví, následně zvracení z krví a tak jsme směřovali na AbClinik na kapačky. Léčba se chytla brzo, stolice dobrá, Mia ale stále moc nejedla. V hospitu byla na nervy a tak přešla do domácí péče, ale do izolace. Díky plachosti těžko zjistíte, zda kočka močí, kálí a jak, jak reaguje na léčbu, a tak v situaci, kdy je zle, je izolace nutná. Jenže ona si ve stresu začala vytvářet megakolon, což jsme samozřejmě zjistili až na pohotovosti u doktora Hoška. Já ji tam vezla s podezřením na zauzlení střev.

Pak opět na AbClinik, kde ji znají, k ošetřující vetce. Tam jsme se dohodli, že to riskneme a Mia bude mimo izolaci. Izolaci prostě nesnese, je na nervy, má zácpu a střevo je přecpáno. Na to se nabalují další problémy – nechutenství, zvracení, změny v krvi, …..Tento nápad se chytil a Mia se stabilizovala. To byl červenec. Tehdy jsme o ní nijak nepsala, mediální pozornost zcela uzurpoval Čort a jeho problémy se srdcem, cestování mezi moravskými zvířecími kardiology,…...

Teď mi Mia přišla divná, nic mimořádného, ale něco ni na ní nesedělo. Odvezla jsem ji na vyšetření, nic moc nález, plynatost tlustého střeva. Ale již druhý den nechutenství, slinění už jen v okamžiku, kdy vidí jídlo a to tak, že takovou kočku fakt nenakrmíte. Opět veterina, zhoršení krevních parametrů, hlavně játra. Nasazeny léky, průjem, na který ukazovala plynatost třeba, je pryč. Mia si dokonce hraje, ale stále nejí. Doufáme ve zlepšení, má další léky. Je pondělí a my přijedeme z Gabridu se dvěma kočka po ošetření. Mia spí, chová se normálně, nakrmím ji, dám léky dle svého rozpisu. Pozoruji ji asi hodinu, zda léky v ní zůstanou a nebude zvracet. Začala se čistit a požaduje jídlo. To je 16. hodin. Je 17. hodin, hledám ji po útulku, vždy si najde jiné místo ke spaní. Má dostat injekci. Najdu ji v pelechu, je apatická, zle dýchá, nekomunikuje. Volám veterinu. Máme dorazit.

Cesta na veterinu je horor – u Slavkova to vidím na její kolaps, pak se mi ji v náručí nějak zázrakem podaří trochu uklidnit. Jsem celá poslintaná, jak je jí zle. V tašce mám léky, přemýšlím, co jí v případě kolapsu píchnout. Tady nám nikdo nepomůže. V hlavě nám smrt Huberta, není to ani 14 dní. Injekce, umělé dýchání, vet na telefonu, nic nepomohlo.

Zázrakem dorazíme na veterinu, Mia je ve stavu šoku, ale žije. Směřuje do hospitalizace. Teď už je mohu dát jen na modlení.

Mia je v péči doktorky Baťové. Ta už měla v péči nejednu naši kočičku, u Harryho podala mimořádný výkon. Zda se Mia stabilizuje, to nikdo nevíme, ale vím, že je Mia v těch nejlepších rukou. Stav je velmi vážný, pokud nebude Mia reagovat na léky, je to velmi zlé. Svoji roli hraje bohužel i psychika, ale hospitalizace a monitoring krve je u Mii životně nutný. Mia má velký box a v něm svůj pelíšek. Dnes jí tam můj muž dovezl vařené maso, granule několika druhů a kapsičky několika druhů. Uvažuje se o nosojícnové sondě, pro slintání sama nejí. Nasazeny jiné léky,…. Prostě, mě nezbývá než věřit, že se situace obrátí.

Jistě se chcete zeptat na Emu. Po amputaci nožky byl přepadlý a jak říkala veterinářka – zlomený. Ačkoliv měl límec, dokázal sám jíst a pít. Po sundání byl ale přepadlý snad ještě více, jakoby mu došlo, že nožku opravdu nemá. Ožil až postupně, pomalu. Teď běhá jako Zátopek, někdy mě na truc. Hlavně, když musí dostat prášek. Velmi dobře zvládá i přechod na okno a zpět. Jeho zhoršené ledviny mi dělají starosti a tak hlídám, kolik jí a zda pije. Co mě štve, spí ve wc. To je sic prázdné, vystlané kvůli jeho vrtochu textilem, ale má tolik krásných měkkých pelechů a on spí v krytém wc! Miluje chování - vleze mi do náručí a drží se jako klíště tou jednou přední tlapkou a otírá se mi o obličej. Kouká mi zamilovaně do očí, zpříma, bez ostychu, takovej Olda Novej kočičího světa.

Vrátím se k Hubertovi. Ačkoliv felv a fiv pozitivní, neměl u nás problémů. V srpnu pokašlával a tak jsem jej vzala na kontrolu na Gabrid. Nasazená léčba zabrala, kašel byl pryč a Hubert měl znovu chuť k jídlu. Za necelý měsíc mi přišlo divné, že nepolehává náhle na svém škrabadle, ale mimo něj, choval se však stále normálně. Až v noci na neděli posedával na zemi, v chování nic zvláštního, ale to už jsem alarmovala. Ráno jsem prosila na AbClinik o vyšetření. Vyjeli jsme. Při vyšetření se choval normálně i hodnoty v krvi normální, dokonce zlepšení proti srpnu! Dle našeho popisu jeho chování doma bylo vysloveno podezření na srdce, ale sežeňte kardiologa v neděli večer. Dýchání nebylo ideální. Tak jsme jeli v úterý. Tam zjištěna závažná srdeční vada a nasazeny léky, jak na srdce, tak na podezření, že zhoršení nastalo vlivem infekce na plicích. Bohužel léky nepomáhaly, stav se nezhoršoval ani nezlepšoval. V pátek nastav zvrat, náhlé zhoršení. Rychlé telefonáty a směr Brno. Bohužel zhoršení bylo velmi rychlé, 36 km do Brna …… Za Bučovicemi nastala krize, vet na telefonu, injekce, které jsem měla u sebe, umělé dýchání, nic nepomohlo, Hubert mi před očima zkolaboval a umřel.

Měla jsem obavu, že Huberta, i přes nemoc srdce, zlomila hlavně infekce v hrudníku, která nereagovala na antibiotika. To mě znervoznilo. Hubert byl zcela oddělen od ostatních, ale přeci jen člověk neví, co lítá vzduchem. Nějaká rezistentní bakteriální infekce…..

Moje obavy se nepotvrdily, bakterie žádné v tekutině kolem plic. V této věci se o další kočky u Maxe tedy bát nemusím. Co mě zarazilo, Hubert měl lymfom myokardu. Toto zjištění mí dává možnou odpověď na náhlé úhyny koček z této lokality, všechno zrzkové, velice sobě podobní. Jeden před lety takto náhle zkolaboval v útulku, druhý venku – v noci v jednu nakrmen a hrál si, ráno kolem sedmé v místě ležel mrtev. Měli jsme podezření na cizí zavinění a tak putoval na SVU. Tam cizí zavinění nepotvrzeno, bakteriologie nula, na srdce se možná nikdo dobře nekouknul. A tam může být problém. V místě je další „Hubert.“ Vypadá jako jeho mladší bratr. Pokud bude potřebovat péči Maxe, první bude cesta na kardio. Lymfom nezaženeme, ale třeba nasazením léků na srdce prodloužíme kocouru život.

Ačkoliv jsme teprve spíše na počátku událostí u Maxe, psaní je myslím už dost dlouhé, spíše odradí od čtení a tak přibrzdím.

Tento týden jsme byli na veterině nejen s Miou, ale s Kikinem /průjem, slinivka/, Gábinou /štítná žláza, průjem, astma, sarkom boltce/, Kryštofem /slinivka/ , kontrolu potřeboval Bohuš, který se léčil dva měsíce s kolabujícími játry a problémy žlučníku. U něj jde o chronický problém. Byl nalezen uprostřed vozovky v jednu v noci mým mužem. Srazilo jej auto a způsobilo poškození jater. Po čase se stav normalizoval, ale s poškozených játrech asi došlo ke změnám, Bohouš má totiž také jiný žlučovod a to je jedna z věci, která je zdrojem problémů. Vypadá to tedy, že po události něco v játrech jinak srostlo. Kontrola ukázala, že je Bohouš tohoto času na tom dobře, výsledky ale nejsou jako u zdravé kočky.

V součtu tedy veškeré účty činily za týden 30 742 Kč, bohužel. Poslední dobou jsme v situaci, kdy se zhoršuje více chronicky nemocných v jednom čase a k tomu se přidá někdo, kdo zatím problémy neměl. Stojí před námi úhrada hospitalizace za Miu, ať už dopadne jakkoliv, stojí před námi další vyšetření. Já si nepřeji nic více než uklidnění situace, abych se mohla věnovat i jiným potřebným věcem, ale zatím je situace taková jaká je a nemá smysl brečet, litovat se, končit, vydírat, lamentovat, na to není čas, energie. Pokud někdo chápe naši situaci a může finančně pomoci, ….. Moc tuto podporu potřebujeme, potřebují ji nemocní, Mia, která leží teď na infuzi v boxu, na klinice a doufá, že se v lepším stavu vrátí do Maxe a zase bude mezi svými kamarády, ve svém pelíšku, přijde si lehnout za mnou do postele. Like, smutné smajlíky, držení pěstiček, teď bohužel nepomůže.

Já osobně si myslím, že ona tam ani nespí, jaký má strach. Já jej mám za ni doma, u nás v útulku.

Děkuji fandům, kteří nám pomáhají, stojí při nás stojí, děkuji klinice Gabrid, doktorce Vilémové a klinice AbClinik, zde zvláště doktorce Baťové.

Omlouvám se se za hrubky a překlepy a děkuji za každou pomoc. Elen

č. ú.: 2901522155/2010, 2600801169/2010

Brněnský Max - domov pro kočky, z.s.

DĚKUJI ZA SDÍLENÍ!

6. 10.

Dnes byl vyšetřen Čičik, starý kocourek, který si přišel k nám pro zaopatření na zimu. Není divu, již první prohlídka ukázala selhání ledvin.

Před časem se zhoršil, hodnoty ledvin také, nejedl, málo pil. Musel do izolace, abych měla více info o tom, jak chodí na wc. Měl průjem.  Nasazena léčba, ale účinek nula. Mezitím jsem nevydržela a požádala o bakteriologii z bobků. Kocour stále průjmoval, dieta, podpůrné prostředky, další léky,…Nic. Bakterka konečně dorazila – žádné patologické bakterie, jen přemnožené ty, které ve střevě mají být. Citlivost na antibiotika, která běžně nepoužíváme. Po první injekci už večer vyrobil Čičik ukázkový bobek. Po dokončení léčby jsme zaznamenali bohužel zhoršení ledvin a tak má kocourek indikováno 3 x týdně infuze podkožně.

Dnes vyšel krevní obraz v normě, minule tam byla tendence k anemii a tak podáváme erytropoetin. Čičik je svéráz, moc si do života kecat nenechá. Podávám podpůrné prostředky, jídlo dostává pod nos, raději jí sám než s kočkami, ale když shledá něco atraktivním, společnou miskou nepohrdne. Jako každému ledvináři, mu stále musím vymýšlet, co by jedl, na co má chuť. Co mu chutná, to se mu brzo omrzí.  

Na klinice jsme také konzultovali Miu. Včera se na klinice najedla, ale vylízá z pelíšku jen v noci nebo když je klid.  Jídlu si dala kuře, které jsme jí tam včera dovezli, dnes jsme tam nechali další dávku. Díky infuzím se podařilo snížit některé hodnoty, nejvíce bilirubin. Glukoza je např, stále vysoká, Mia je tedy ve stresu. Plánováno je její propuštění v pátek a musíme se pak snažit doma, uvidíme, jak si bez infuzí povede/povedeme. Pokud se zhorší, bude opět nutná hospitalizace, případně zavedení nosojícnové sondy.

Učet nám bude vystaven v pátek, společně s dnešním za Čičika. Očekávám částku kolem 15 tisíc, dle zkušeností s hospitalizací Harryho, tam jsme platili něco přes 13 tisíc.

Hospitalizace je ale nutná, bez ní by, v domácí péči, Mia už nebyla. Měla i špatné hodnoty iontů a tak se to snaží léky a infuzemi vybalancovat.

Na fotu je Ema, dnes mu chutná, vyluxoval druhou misku. Už se těším, až mu oholení po amputaci nožky zaroste. Dnes jsem mu objednala pelíšek se stříškou, snad se mu bude líbit více než to jeho prázdné kočičí wc /má v něm textil/, ve kterém spí a nenechá si domluvit. Jak vidíte, jí na posteli, to je teď mezi fiv kočičkami nový hit J

6. 10.

Dnes přišla Malá Černá již v devět večer. Velmi mne to udivilo, nikdy jsem ji dříve jak kolem 23. neviděla. Napadlo mne, zda předchozí den nebyly vyjedeny misky dříve, než přišla a tak dnes z hladu pelášila ke krmítku o dost dříve. Včera kolem druhé v noci jsem totiž musela ven, na vozovce ležela kočička. Při té příležitosti jsem zjistila, že v krmítkách je vymeteno a tak jsem do každého jednu konzervu přihodila.  O kočku na vozovce se nemusíte bát, šlo o Slečinku, který, z mě neznámých důvodů, ležel ve vozovce. Na mne reagovat zdravě – okamžitě vystřelil pryč. Místo, kde ležel, jsem prošla, nic podivného. Myslela jsem, že tam je třeba nějaká mrtvá myš či pták a proto se tam kocour zdržoval.

Mrtvá zvířata na cestě způsobí další problém. Onehdy jsme jeli v noci z Brna z krmení koček. Před Bučovicemi tahala liška z vozovky mrtvého zajíce, bohužel místo nebylo vůbec bezpečné. A těch zabitých lišek, co denně vidíme! Tak jsme to otočili a zajíce lišce vhodili do pole. Čekala tam, pozorovala nás z povzdáli. Snad se i dnes prohání v polích.     

Bohužel lišče, které chodilo na okraji vsi, kde žijeme, to štěstí nemělo. Pozorovali jsme je často v noci při návratu do útulku. Jednoho rána bylo ve vozovce zabité…..

Lišky nám v noci chodí po vsi, samozřejmě mě to zajímalo kvůli kočkám a možnému nebezpečí pro ně. No, ony ani kuny nejsou žádná vořezávátka a jak jde o krmi, klidně kočku napadnou. Viděla jsem takové napadení kočky jednou na odchytu v noci v Brně a dopadla zle.

Mia teď sedí v hospitu kliniky a snad si dává kuře, které jsme jí dovezli. Vidím to živě a blbě se mi spí. Dovezli jsme jí i kozlíkový sprej a pískací myšku. Nerada nechávám kočky na klinikách, ale v poslední době se setkáváme o koček v problémy, které už v útulku jako kočkař, byť zkušený, nevyřeším. Harrymu na klinice zachránili život. Paní doktorka mi ukazovala posléze na mobilu, jak v době po záchvatu vypadal….. no to bychom v útulku zdárně nevyřešili. Moc bych si přála, aby tu Mia s námi ještě pobyla. Zhoršení přišlo náhle a z dobrého zdravotního stavu. Nešlo o chronicky nemocnou kočku. O to větší překvapení a stále hledáme příčinu. Kočky, a to slyším poslední dobou stále, si prý pořizují balíčky nemocí, ne jednu, ale více v kupě. Ato hůře se řeší.

Je kolem druhé v noci. Ráno budíček a přetaháme si 1000 kg steliva. Zásoba na jeden měsíc. Nesnáším to, neb je mi ráno blbě a potřebuji hodinku a kafe, abych věděla, jak se vůbec jmenuji. No holt po padesátce již není život peříčko J 

Často si vzpomenu na povzdechnutí jednoho útulku, že péče o kočky je, na rozdíl od psů, drahá a kočky nikdo moc nechce, jsou jich plné ulice. 

11. 10.

Mia se nám v pátek vrátila z nemocnice. Čekala nás v ordinaci v přepravce, jen jsem na ni promluvila, packami se horečně snažila dostat ke mně. Musel jsem se hodně ovládat, abych nebrečela a soustředila se na výklad veterinářky.

Na infuzích se zlepšila, mnohé hodnoty šly dolů, paní doktorka říkala, že je optimistická. Přiznám se, že když jsme ji tam v pondělí dovezli, čekala jsem ráno špatnou zprávu. Mia vypadal velice zle.

Paní doktorka si myslí, že vedle zdravotních problémů je Mia velice přecitlivělá na jakoukoliv změnu. Okamžitě se stáhne do sebe při sebemenší změně, s tím přichází také další komplikace vedle jejích zdravotních problémů. V hospitalizaci žila výhradně v noci, paní doktorka ji sledovala na kameře. Vozili jsme jí do nemocnice maso /další krmivo dostala první den v balíčku/, dostala i pískací myš, která v prvním plánu překvapila ošetřují vetku, když na ni nečekaně pískla z boxu J

Mia má problém s játry. Má nasazené léky, pícháme tak dvě tři injekce denně. Vetka si přála, ať dáme Mie maximální svobodu a sledovat, jak se chová. Žádné pilule, žádné krmení stříkačkou. Prostě minimální stres při léčbě. Pokud by se zhoršila, hned na vyšetření.

Přiznám se, že se teď doma bojíme na Miu jen podívat J  Na klinice v noci baštila kuře a tak se u nás teď denně vaří kuře. Je klidná, neslintá, moc ráda se mazlí, hraje si, chová se jako zdravá kočka, ale málo jí. Nutit ji nechci, ona je opravdu originál a ani to tak necítím. Pro mne je to divná situace, jsme zvyklá mít o nemocné kočce maximální přehled, ale s tímto přístupem jsem u Mii už v létě nepořídila.

V noci spí se mnou v posteli, v nohách a tak ji mám celkem pod kontrolou. Bojím se jen pohnout J

V pátek jsme akutně vezli na vyšetření Kikina. Kiki je šedý kocourek, velmi atraktivní, ale velmi velmi plachý. U nás dožila se selháním ledvin jeho babička a žila u nás i jeho mamka, tu si bohužel odnesla fip. Všichni žili v jedné lokalitě než tam prostě kočky začaly vadit.

Kiki momentálně trpí průjmem a má pozitivní test na slinivku. S průjmem jsme zatím léčbou nehnuli ani o píď, bakteriologie stolice neukázala na žádný patologický nález. Odčerven byl, ale ještě nechám udělat koprologii. Dietu moc jíst nechce, jen hypoalergenní granule, ale i na těch má průjem. Ve středu budeme znovu řešit, co s ním dál. Minulý pátek jsem jej ale akutně musela vzít na veterinu neb jsem našla krev ve wc a měla obavy z brzké obstrukce močových cest. Toto se naštěstí nepotvrdilo, ale v močovém měchýři je sediment a tak změna antibiotik a feluro + meloxidyl.

Většinou se nedostanu do postele dříve jek ve tři a již po třech hodinách se budím. Nějak mi se stářím blbne organismus. Dnes mě k tomu navíc probralo zvracení, vypotácela jsem se z postele, zvracela Růža.  Jedno zvracení není tragédií, ale ona zvracel opakovaně, pak se ani nevrátila ke mě do postele, spí mi u hlavy a strká mi nohy do obličeje, a tak jsme z ní byla nervozní. Dostala injekci proti zvracení a naštvaně vypálila pryč. Za dvě hodiny mi muž oznámil, že snědla plnou misku, tak snad… Celý den prospala a večer jsem ji viděla u intestinálních granulí. Růža je v letech, má posunuté ledviny a musíme na ni dávat pozor, neb je to láska Boříka J Běhá za ní jako Zátopek.

Minulý týden byl na kontrole také neruda Čičik. Trpí selháním ledvin, má za sebou léčbu průjmu a nechutenství. Ledviny se drží na stejných hodnotách, krevní obraz, měl nájezd na anemii, je dobrý. 

Venku u toulavek nám to houstne. Se zimou dochází k bitkám, kdo bude u krmítka velet a čí to bude jistota. Na fotu vidíte Miloše, po jídle si odpočívá na kupce sena, opodál je budka, ze které jsem nechtěně včera v noci vyhnala mourka, který se u nás také snaží zabydlet. Snad se do budky vrátí, je před zimou, byla bych ráda, kdyby u nás bydlel. V zahradě mu nic nehrozí.  

Účet za hospitalizaci, ošetření Kikina, vyšetření Čičika, za léky pro Čorta /nemocné srdce/, činil 12 668 korun. Moc prosím o jakýkoliv finanční příspěvek, vím opakuji se jako kolovrátek, ale dobrým slovem ošetření bohužel nezaplatíme.

Moc děkuji a všem dobrou, některým dobré ráno. Elen

14. 10.

Řvala jsem, až se barák otřásal. Poslední kapka, drobnost, ale už asi stá v řadě. Poslední krabička dietních kapsiček a nějakej syčák ji shodil z police, otevřel si ji, ano, umí to, a jednotlivé kapsy rozkousal a roztahal po domě. Pachatel či skupinka zlořádů zmizela jen co uslyšela moje kroky na schodech. Jsou mazaní. Byla to poslední dieta pro posránky, přesněji pro Kikina, kterého bez úspěchu léčíme měsíc z průjmu. Na schodech shlédla jsem nejčerstvější díla našich mistrů Pišty a Kukulína – nachcáno na stěně a mistrovky obstříklej pytel granulí ….. další drobné práce směrem do kuchyně…. Kousky hodné Národní galerie J  a to už jsem zvedala hlas. Myslím, že náhodný kolemjdoucí, pokud na ulici nějaký byl, běžel hrůzou pryč J

Pak nastalo hrobové ticho, i nevinní se rozutekli. Vím, neměla bych, ale člověk není stroj. Někdy ujedete. Alespoň bude důvod si je udobřovat a uplácet. Pro dietu budu muset schválně 40 km do Brna a zpět. Z e-shopu dorazí nejdříve v pondělí.

Co bude baštit Kikin v noci, ráno, netuším. Už měsíc jej dostávám v průjmu, zatím bez efektu. Bakterka stolice negativní, odčerven dobře, antibiotika již druhá v pořadí neb je změna i na slinivce, ztluštělá stěna střev, většinou baští hypoalergenní dietu a je ochoten si dát kapsy, které tedy aktuálně nemáme J V krvi došlo i ke změně SDMA, on chronický průjem zatíží i ledviny. Tedy žádné dobré zprávy. V jeho rodové linii, sledovala jsem jeho rodinu, ačkoliv žil venku měli jsme dobrý přehled díky jeho zvláštnímu zbarvení, bylo vždy selhání ledvin. Průjem vše seksakramensky komplikuje.

Kikin je velmi plachý, dvakrát denně jej musíme s mužem lapit, aby dostal léky a vše potřebné. Léta žil v lokalitě, kde byl spokojen, ale pak přišel ten průšvih, který je strašákem všech, kteří krmí venkovky – kočičky v místě nemohly dál zůstat. Nikdy bych nenechala v nouzi venkovku, kterou krmím. Jakmile jednou někde položím misku, je to závazek. A tak u nás skončily mnohé divošky a mnohé přišly v době, kdy se to nejméně hodilo. Když přišel Hubert, felv a fiv pozitivní, zastavilo se mi skoro srdce, ale i to jsme vyřešili a doufám, že u nás měl dobrou péči a život. Že měl lymfom myokardu, to jsem bohužel neměla, jak zjistit. Ani kardio v myokardu nic neodhalilo, divil se i sám kardiolog.

Ale vraťme se zpět k aktuálním nemocným.

Vedle Kikina je zde Mia. Pokusila jsem se ji nakrmit, jí sama málo, ale setkala jsme se s odporem a začala opět silně slinit. Vzdala jsem to, nechci přijít o její důvěru. Léčba zatím stojí na injekcích antibiotik a kortikoidů, kontrola 19. 10. Mia se chová jako zdravá kočka, je aktivní, mazlivá, hravá. Jen málo jí. Jakmile se ji jakkoliv snažím sledovat, okamžitě zpozorní a nezjistím nic. Skrývá se přede mnou. Ani ji pozorovat nemusím, stačí zvuk dvířek od kuchyňské linky a už tuší, že jde o léky a mizí. Jí však léky nedávám, je dvě injekce denně, nutné, ale i to stačí ke ztrátě důvěry. Je velmi těžké léčit kočku, kočku, která má být  pohodě, přestože je nemocná a potřebuje léčbu, tedy jde, o jistým způsobem, mimořádnou situaci.

Než podám v noci všechny léky dalším kočkám, trvá to i dvě tři hodiny a celý ten čas, ona sedí pod postelí a skrývá se tam.

Dalším nemocným je Vendelín, o tom jsem již psala a těžko to nesu. Dnes ráno běhal domem, no kdybych neviděla, že ty krevní výsledky vylezly přímo v ordinaci z analyzátoru, tak bych nějakou externí laboratoř asi obvinila ze záměny vzorků.

Dalším kouskem na lécích je Čort. Ten se v létě nacestoval dosyta, bere denně kupu léků na srdce, ale je stabilizován, spokojen, akční, žravý. Gábina, té se konečně dostala hodnoty tyroxinu na normál, průjem se ale nedaří vyřešit, pomalu hubne. Dalším věci je sarkom na jejím boltci. Sem tam krvácí, když si z něj strhne strup. Pokoj je tak v mnoha místech na nové vymalování pro stříkance krve.

Malým světélkem dobré zprávy je banalita včerejšího večera -  bobek kočky Pepiny. Od roku 2018 se mořím s průjmem u této skupiny koček. Pět z nich, všechny z jedné lokality, má problémy se stolicí. Pepina je na tom nejhůře, mnohá vyšetření a pokusy, efekt nula a stolice všude, kde to na ni právě přišlo. Moc jsem o tom nepsala, neb o tom stavu, když tohle vidíte, se moc pozitivně psát nedá. Pak pokus o entocort. Druhý měsíc a stále nic. Až včera v noci, čistím wc a ejhle, tvoří na wc žížalky, stolice, jakou léta neměla. Kéž by šlo o záblesk na lepší časy a řešení i pro další kočky, které mají tyto problémy.  

A je to dále Mikeš, kocourke s HCM. Pro kašel teď na antibiotikách a zdá se, že se chytla.  Mikeš nás potrápil před třemi lety a v současné době je na tom dobře. Dále je zde Ferdík, ten nám poslední dny velice zle kašlal, nasazené léky a injekce zatím zabraly, plánováno je kardio a rentgen. Vyšetření u něj je komplikované, musí být na cestu a vyšetření oblbnut, jinak to nezvládne. Ferdík je mimořádný nervák, v autě by zkolaboval a ani na klinice, mimo auto, se neuklidnil.

Dále je zde Mikloš, děda po mrtvičce, kterému se zhoršil zrak. Mikloš má omezenou pohyblivost, některý akcí se bojí a tak mu podám pomocnou ruku, třeba při skoku dolů, to fakt není jeho parketa. Zvládne to, ale vidím na něm obavy a tak jej snesu. Jinak je zcela samostatný, má už své stereotypy, na které si on i my zvykli. Třeba že do dveří jde jen obloukem, ne na přímo…..   

To Ema bez přední nožky běhá jako čamrda. Hlavně, když má dostat aminavast J  Nevím, jaké má hodnoty ledvin, ale baští dobře, nezvrací, pije dost, vypadá spokojeně. To Kuličníka budu muset „ulovit“ , opět problémy dásní, sleduji omezení u jídla a slinění. Zuby už nemá, ale zánět dásní stále. Dlouho byl klid, řešili jsme hlavně špatné oko, které bylo vyňato.  Po operaci byl a je v pohodě, až teď na tu tlamičku.

Jako ostře sledované vlaky mám v zorném poli Zedíka. Opět tu byla chvilka, kdy jsme čekali na bobek a nějak nešel. U něj musím kontrolovat wc každý den – bobek, zda močí – a dle toho postupovat. Denně má dávku projímadla dle stavu, bez projímadla brzo dojde k nepřítomnosti bobku ve wc a je zaděláno na problém.

Další sledovaným je Čičik, trpí selháním ledvin. Krevní obraz se mu zlepšil, denně musím vymýšlet co a jak mu podat, aby jedl. On, při své povaze, tak akorát svolí pro aplikaci potřebných pilulí 3 x denně. Doléčuje se Bohouš, chronický problém s játry, Harry malý, sediment v moč. měchýři, Míša, kulhání na levou zadní, Micka se silným kašlem, taktéž Maroš, denně dále léky dostává Honzík, Zed, Pepina, Bořík, Růžena, …..

A venku teď čekají toulavky na další nášup a tak se budu muset rozloučit. Teď se tak do druhé třetí rána nezastavím. Venku se hodně ochladilo, zima za dveřmi. Ostatně teď mi prolétlo hlavou …. Náš dodavatel plynu zkrachoval a stojíme v útulku v obavách, jaké ceny přijdou teď, zda budeme sto útulek vytopit. Avizují se i ceny kolem 4 tisíc za MWh, což by pro nás  znamenalo více jak 160 tisíc ročně za plyn! Alternativa topení na tuhá paliva bohužel v našem domě není řešením. No, pak se nedivte, že pak vylítnu při prokousaných kapsičkách.

18. 10.

23. hodina, cesta z Brna z krmení toulavek. V autě pár kuřat pro tyto venkovní chudáky, v Globusu měly slevu. Dálková světla rázně proříznou tmu vedlejší komunikace, kolem pole, pole, pole. U krajnice světlý flek, brzdíme. Vyskakuji z auta a běžím na místo. Skoro bílý kocourek, již ztuhlý, rána za hlavou. Nechci domýšlet, zda zemřel hned či v tom chladu noci ležel několik hodin, než srdce dobilo. Tak daleko od obydlí, sám. Koušu se do rtů, potlačuji slzy. Jako bych tam ležela sama. Ne, hůře, jakoby tam ležel můj blízký. Po kolikáté již tohle vidím….. Poprvé před více než třiceti lety.

Byl krásný letní den, prázdniny, já tehdy studovala. Krátká návštěva u rodičů se tehdy trochu protáhla. Při procházce nad vsí, jsem zaslechla úpěnlivé mňoukání. K mému údivu, volání o pomoc se neslo z kanálu pod komunikací. Jak šťastná jsem byla, když se mi z roury podařilo vytáhnou bílomourovaté kotě, špinavé, studené, mokré a uřvané. Kotě zabaleno na cestu do trička, doma putovalo do koupelny. Radost netrvala dlouho, přišel šok – kotě neovládalo svoje tělo od pasu dolů, nevědělo o této části těla. Do pasu hravé kotě, od pasu….. Ani po letech nevím, nenacházím slova. Sakra, hodně bolavá záležitost to je, i dnes jsem srab, který se bojí tomu postavit. Píšu a brečím, slova se vytrácejí.

Nebudu popisovat těch pár společných dní, nedokážu to, nemám na to. Nikdo si nevěděl rady, s tím napůl hravým kotětem, které se ale celé dny pak válelo s exkrementech a žilo v koupelně, kde se dala čistota jak takž udržovat. Vetové měli jasný názor – nedá se nic dělat.

Byla to holčička, odešla injekcí na stole veteriny ve Zlíně. Byl krásný letní den…..

Čím jsem starší, tím hůře tuhle vzpomínku zvládám. Upřímně, je mi až zle a dobře mi tak. Nedokázala jsem pro ni udělat víc, chyběly zkušenosti, asi i opora v někom znalém, podmínky pro takovou péči,…. Splácím tento dluh denně, i proto, ačkoliv mám naloženo, nijak si nestěžuji. Já žiju, ona šanci nedostala. Dítě spí pod malinami v zahradě mých rodičů.   

Světlo kamionu mi smázne slzy z tváře, odskočím do pole, zapomněla jsem reflexní vestu. I vzpomínky se vzdálily…. Mrtvého kocourka dávám do trávy mimo komunikaci. Další zmařený život.

Nikdy se mi nepodařilo kočičku sraženou autem zachránit. A nebýt Bohouše, bylo by to opravdu na depresi. Kdo je Bohuš, Bohumil?

Opět tu máme noc, je kolem jedné, a můj muž jede domů z práce. Na hlavní komunikaci směr Slovensko, za zatáčkou, vidí před autem uprostřed vozovky ležet kočku. Zastaví až daleko za místem, není tam bezpečno, fičí tak jeden kamion za druhým. Zaparkuje,  a seč mu síly stačí, běží k místu. Mezitím projíždějí další auta a tak je otázkou, co najde.

Zvíře dýchá, na pohled jakoby spalo. Hodí dolu bundu a zabalí jej do ní. Projíždí další auta. Znám to místo, i lidé tam mají pomníčky. Kdyby tam každý vyhaslý život měl mít kříž, byl by jich kolem cesty les.

S kočičkou jedeme na pohotovost, přijmou nás, už o nás vědí. V autě sleduji nováčka, sem tam zvedne hlavu, zabalen v dekách. Nedávám tomu moc šanci, že jej dovezeme živého.

Na veterině nic neukazuje na vážné zranění, pacient je v šoku a zůstává na kapačkách. Já ve zbytku noci koukám do stropu a z rána čekám špatnou zprávu. No přeci kolikrát už to tu bylo!

Nepřišla.  Stav není stabilizovaný, ale ani ne horší. Chvíli jsou vetové i bezradní a když přijde na pořad i teorie, že si na cestu ve špatném stavu lehl sám, beru jej raději domů.

Po pár dnech doma se pacient stabilizuje a tento zázrak dostává jméno Bohouš.

Jak je na tom Bohouš dnes? Přiznám se, že za ten čas, co je u nás, nás již značně potrápil.  Jeho zdravotní karta je tučnější než u mnohých seniorů. Kluk má po úrazu postižená játra a žlučové cesty. Žlučové cesty vypadají jinak než by měly. I díky tomu nám na jaře Bohuš zežloutl, nejedl, zhubnul. Po 14 dnech neúspěšné léčby skončil na kapačkách a doma léčba trvala dva měsíce. Hodnoty krve spojené s játry a žlučovými cestami, nikdy asi nebudou v normě, je evidentní, že problém bude, je, chronický. Bohouš je na tom teď velmi dobře, jí, hraje si, prosperuje. Ráda bych jej dovedla do stavu, kdy bude schopen hledat domov na lepším místě než u nás. V to doufám.

Bohouš je malá hvězda v moři mých neúspěchů v záchraně kočiček, které nestihnou přeběhnout cestu. Po sté špatná zpráva, po sto první záchrana a Bohouš je s námi. Prosím, když na cestě uvidíte sražené zvíře, seberte odvahu a jděte pomoci. Třeba není pozdě, byť to mnohdy tak vypadá.

A co udělám já. Jdu ke kočkám, k nemocným, splácet ten obří dluh, který mám. V tiché památce té malé prcky, které jsem nedokázala pomoci, která nedostala šanci.

Elen 

Na fotu Bohouš, buďte bez obav, on takhle kouká normálně, nic špatného se mu neděje. Asi se stále, diví, jako já, kolik má andělů strážných, neb jinak nechápu, že jej další auta nezasáhla.

23. 10.

Zmínila jsem se, že jsme přišli o dodavatele plynu. Plynem vytápíme útulek. Měla jsem obavy z nových cen a oprávněně. Přišlo info od nového dodavatele – z měsíčních záloh 5 tisíc vystoupala záloha na 23 tisíc/měsíc! 

Náklady na dům hradíme samozřejmě ze svého /oba opracujeme/, stejně jako velkou část nákladů útulku. Tento nečekaně vysoký výdaj ovlivní bohužel chod útulku. Sama ještě nevím, kde ušetříme neb na veterině, lécích,  krmivu se u nemocných koček moc ušetřit nedá. Naše osobní výdaje jsou už dávno na minimu, neb pokud se pohybujete léta jen mezi prací a veterinou, tak moc pro sebe neutratíte. Už druhým rokem jsme bez bazaru, tedy bez dalšího příjmu útulku. Vyhlížím další měsíce s obavami.

Samozřejmě usilujeme o přechod k jinému dodavateli, ale je otázkou, zda se nám něco levnějšího podaří. Přechod na tuhá paliva díky technickému stavu domu není možný.

No nic, jdu pracovat a budu přemýšlet, kde ušetřit. Elen  

23. 10.

Studený jarní večer, bábi přišla ze zahrady a zavírá okna kuchyně, aby jí vnučka nezmrzla.  Uvaříme si čaj z bylinek, ten nás zahřeje. Bábovka už leží na stole. Očima pročítám místnost, propadnu tichu stáří, žlutému světlu žárovky, vůni starého nábytku, prasklému sklu u knihovny, zbytkům zapomenuté vánoční výzdoby a padnu na divan vedle šicího stroje.

„Tam si nesedej, stará rodí.“

Vyskočím jako bych sedla do živého uhlí a opatrně spočinu na židli vedle stolu, kde čeká bábovka. Uši nataženy k divanu, zda nezaslechnu krapet z toho tajného dění – porodu kočičky.

Ano, stará je kočička. Prostá mourka vesnice. U báby se má dobře, spí v cejchách, ven může kdykoliv pootevřeným oknem, v miskách maso či polívku, zábavu může hledat venku na zahradě či v seníku a kůlně.

Situaci pod divanem bábi pečlivě kontroluje. Zkušená porodní bába vytáhne na světlo boží kotě, které však vypadá, že je bez známek života. Nepláče, nedýchá, jen leží nehnutě.

„Je mrtvé“ prohlásí a hodí jej do studených kamen na narovnanou kupičku na podpal.

„Skočím pro dřevo a uvaříme čaj.“  Zmizí ve dveřích.

Sedím v chladné kuchyni, venku padla tma. Náhle kamna začala plakat. Na hranici z dřívek a novin pláče kotě.

Otřu jej a hned vracím jeho mámě pod divan, ona je očividně nervozní. Přivítá jej vrněním a rychle jej čistí. Malej se přisaje k životodárnému prsu, matka jej horečně opečovává.

Když vrazí do dveří promrzlá babi se dřevem, sedím poslušně u stolu. Jak jinak, dospělé přeci musíte poslouchat.

Zapálí v kamnech, oheň radostně poskočí, na plotně se hřeje konvice nacpaná plavoucími bylinkami. Teplo se rozlévá místnostmi…. A zpod divanu vivat životu zařve kotě.

Bábi jej vezme do dlaní a radostně vítá, druhé, tentokrát živé koťátko.

A já mlčím, usrkávám čaj, jako bych byla viníkem možné tragédie.

Kotě by se mohlo jmenovat Jan J , ale „bohužel“ byla to holka. Jediná, tehdy narozená.

Její další osudy příště.   

Elen

25. 10.

Kikin, desetiletý hyperplašan, nevinného pohledu. Už to bude druhý měsíc, co se trápíme s průjmem. Udělána bakterka, koprologie, dle toho léčba, průjem máme stále. Bohužel se k problému tenkého střeva přidali slinivka a žlučník. Kikin dnes hodně dlouho ležel na sonu. Zatím si drží váhu, bilirubin nezvýšen. Některé léky jsme vypustili, jiné přidali, dáme tomu ještě týden, deset dní, a pokud nebude změna, tak asi kortikoidy.

Kikin by mě jíst dietní krmivo, ale jediné, co je ochoten z diet jíst, je hypoalergenní dieta od Puriny.